Lucie (61): Až po šedesátce jsem pochopila, co to znamená být opravdu šťastná. Překvapivě za to může žena

Celý život jsem dělala to, co se ode mě čekalo. Když jsem v osmnácti otěhotněla, všichni říkali, že je to sice brzy, ale že to zvládnu. Vzala jsem si Honzu, postavili jsme dům, měli dvě děti, psa a společné půjčky, které jsme společně splatili. Všechno podle plánu.

Tereza (27): Nechala jsem zatáhnout do manželství mé sestry a nedopadlo to dobře

Dělala jsem všechno správně

Byla jsem matka, manželka, zaměstnankyně. Každý večer jsem padala do postele s pocitem, že jsem splnila všechny úkoly, ale uvnitř mě zůstávalo prázdno. Ne nespokojenost, spíš takové tiché „něco“, co jsem neuměla pojmenovat. Když mě Honza po pětadvaceti letech opustil, říkal, že potřebuje změnu. „Staráš se pořád jen o všechny kolem sebe a ne o sebe. Chci někoho, kdo o sebe dbá.“

První měsíce po rozvodu byly zvláštní. Nezlobila jsem se. Spíš se mi ulevilo. Jako by někdo konečně řekl nahlas něco, co jsem já sama cítila už dávno. Chodila jsem do práce, doma bylo ticho, děti dospělé, každý si žil po svém. Začala jsem chodit na keramiku, jen abych nebyla pořád sama.

Tam jsem potkala Jitku. Byla o pár let starší, rozvedená, energická, pořád se smála. Sedávaly jsme po kurzech na víně, povídaly si o životě, o chlapech, o tom, co všechno jsme nestihly. Postupně se naše rozhovory změnily. Začala jsem se na ni těšit, i když jsme se neměly vidět.

Lída (24): Myslela jsem, že mě miluje. Ve skutečnosti si kupoval mě i moji sestru

Nevím, co s tím

Jednou mě pozvala k sobě na chalupu. Přijela jsem s pocitem, že jedu na dámský víkend, ale večer, když jsme seděly u ohně, jsem cítila, že něco je jinak. Byla jsem nervózní, bušilo mi srdce, což jsem si nedokázala vysvětlit. Když mi položila ruku na rameno, zůstala jsem sedět a cítila jsem elektřinu všude v těle.

Od té doby se vídáme. Není to žádné šílené zamilování, spíš klid, který jsem v životě nepoznala. S Jitkou se cítím, jako bych se konečně nadechla. Jenže čím víc se to mezi námi prohlubuje, tím víc přemýšlím, co s tím.

Moje děti o tom nic nevědí. Dcera je po mně, všechno bere vážně a podle pravidel. Syn je moderní, otevřený, ale i tak… jak jim to říct? Že jejich matka, která celý život vařila, prala a žehlila tátovy košile, je teď zamilovaná do ženy? Že všechno, co dělala podle očekávání, bylo vlastně omylem?

Někdy přemýšlím, jestli to vůbec musím říkat. Možná si můžu nechat tohle malé tajemství pro sebe. Jenže pak se na mě Jitka usměje a mě napadne, že po šedesáti letech života bych se konečně mohla přestat bát žít tak, jak to cítím já.

Další příběhy ze života →

Anna (29): Rodinný dům měl patřit i mně a bratrovi. Mlčím, i když vím, že nás otec podvedl