Facebook
Instagram
TikTok
YouTube
Měla to být veselá dámská jízda, ale nakonec Jana vyrazila do Krkonoš úplně sama. Neplánované setkání v horské boudě a mrazivá tichost hor jí ukázaly, že ty nejlepší věci v životě se často dějí právě tehdy, když se naše původní plány úplně zhroutí.
Nejsem typ na spontánní nápady, v mém životě má vše své místo a plán v kalendáři. Takový měl být i náš babský víkend v Krkonoších – já, Magda, Katka a Natálie. Jenže se to sesypalo jako domeček z karet. Natálie dostala horečku, Katce bývalý manžel na poslední chvíli hodil na krk dceru a Magda to vzdala kvůli další hádce s přítelem. Zůstala jsem sama s rezervací v horské boudě a jízdenkami. Nejdřív jsem chtěla zůstat doma, ale pak jsem si řekla dost. Už mě nebavilo odkládat své sny kvůli druhým, a tak jsem vyrazila do hor sama.
Nezjišťoval podrobnosti
Horská bouda voněla dřevem a kouřem z krbu. V jídelně jsem potkala muže, který seděl u jediného stolu s volnou židlí. Když mě pozval dál, odpověděla jsem, že si přisednu jen v případě, že nečeká nikoho důležitého. „Čekal jsem, ale ten někdo už asi není důležitý,“ odvětil s klidem v hlase.
Jmenoval se Marek a byl z Prahy, já jsem mu prozradila, že jsem z Brna. Oba jsme tam byli kvůli zrušeným plánům, ale ani jeden z nás neměl potřebu vyprávět svůj životní příběh. Rozhovor o počasí a horách byl osvobozující, protože v něm nebyl žádný skrytý cíl ani tlak. Když navrhl procházku k lesu, neváhala jsem.
Podívala jsem se na něj
Venku vrzal sníh pod nohama a vzduch byl mrazivě čistý. Kráčeli jsme v tichosti, kterou Marek po chvíli přerušil úvahou, že zima je jediná roční doba, která si na nic nehraje a prostě jen je. Souhlasila jsem. Na vyhlídce nad údolím pak poznamenal, že cesty jsou často testem pro páry a je možná dobře, když jím některé neprojdou.
V jeho hlase nebyla hořkost, spíše úleva. Cítila jsem, že si oba neseme svůj vlastní náklad, ale v tu chvíli jsme nesháněli nové začátky, jen jsme potřebovali prostor k nadechnutí. Mluvili jsme o filmech a knihách a o práci jsme za celou dobu nepadlo ani slovo.
Tichý smích
Večer se jídelna zaplnila lidmi, ale my jsme si vytvořili vlastní bublinu u krbu. Marek přinesl dva šálky svařáku, který stál v přepočtu necelou stokorunu, a přisedl si ke mně. S úsměvem poznamenal, že kdyby věděl, že stráví víkend s neznámou ženou, vzal by si s sebou víc vína.
Zasmála jsem se a v tu chvíli mi došlo, jak moc je mi s ním dobře. Mezi námi nepadla žádná velká vyznání, ani jsme se letmo nedotkli, ale ve vzduchu viselo jemné, neplánované napětí. Cítila jsem zvláštní úlevu z toho, že tenhle večer není nijak nalinkovaný a prostě jen příjemně plyne.
Nevím, jestli zavolám
Ráno se nebe začalo vyjasňovat a já se balila s pocitem, že už v tomhle místě nejsem cizincem. Marek na mě čekal v jídelně a při loučení mi do ruky vtiskl lístek se svým telefonním číslem. „Kdybys chtěla někdy mluvit, nebo se sem vrátit,“ řekl prostě. Usmála jsem se a poděkovala mu za společný čas. V jeho pohledu bylo uznání, že tenhle moment byl sám o sobě dostatečný a nepotřebuje žádné velké sliby. Rozloučili jsme se s tím, že se možná ještě uvidíme, a možná také ne.
Vykročila jsem směrem k zastávce autobusu a do plic nasála ranní vzduch. Uvědomila jsem si, že tenhle výlet, kterého jsem se tolik bála, mi dal něco, co jsem na plánovaných akcích s kamarádkami nikdy nezažila – klid a samu sebe. Možná mu zavolám, možná ne. Ale vím, že ty nejlepší věci v životě se někdy dějí právě tehdy, když se naše původní plány úplně zhroutí.
Další příběhy ze života
Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie či videa jsou jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na [email protected].
