Jana (39): Už dva roky jsme spolu nespali. Muž je závislý na filmech pro dospělé

Zvenku působíme jako stabilní pár a spokojená maloměstská „rodinka“. Dokonce se i po letech občas vodíme za ruce, jenže tam naše doteky končí. Už dva roky jsme spolu v podstatě nespali. Manžel má v tomto směru jiné favoritky, kterým nemohu konkurovat. A to jsem se o to pokoušela. Zhubla jsem osm kilo, nakoupila si hezké prádlo, pokoušela se o všem promluvit a přišla s nápady a návrhy, o nichž nechci veřejně psát. Nic nezabralo. Nyní přemýšlím, jestli má ještě cenu bojovat. Tento nerovný boj mě vysiluje i ponižuje.

Klára (39): S manželem jsme se nemilovali od narození dítěte. Přesto se cítím šťastná, i po pěti letech bez intimností

Stále po něm toužím

Naše večery jsou jako přes kopírák. „Marti, pojď už do postele…“ šeptnu mu, zatímco si sundávám župan, pod nímž mám hezkou saténovou košilku. Zpravidla nezvedne ani oči a zahuhlá: „Ještě dodělám něco do práce.“ Jenže já vím, že čeká, až zavřu dveře ložnice a on si bude moci otevřít stránky se svými žhavými kráskami.

Dvakrát se stalo, že jsem za ním přišla, když si myslel, že už spím. Byl to trapas pro oba. Už nikdy to nezopakuji. A tak často ležím a koukám do stropu. A můj muž, o kterého stále stojím a miluji ho, kouká vedle v místnosti na jiné ženy.

Míša (28): Miluji ho a chci mu pomoct. On mě ale kvůli vážné nemoci odstrčil

Doma máme dusno

Nedávno jsem slyšela jeden zajímavý rozhovor s psychologem o vlivu pornografie na mladé muže a jejich vztahy a začala jsem hledat další informace. Myslím, že je můj muž prostě závislý. Všechny příznaky závislosti na něj sedí naprosto přesně. Samozřejmě jsem se s ním o tom snažila bavit.

„Marti, nenapadlo tě, že můžeš být na těch filmech závislý? Hodně se o tom nyní mluví, zkus si něco vyhledat…“ řekla jsem mu asi před půl rokem opatrně. „Jano, to už fakt přeháníš! Každý chlap se občas podívá, to není nic divného,“ odsekl podrážděně.

Milan (34): O svatební noci jsem zažil šok. Manželka mi sdělila, že chce žít v celibátu

Žiji jako jeptiška

Poslední týdny spolu už skoro nemluvíme o ničem osobním. Bavíme se jen o provozních věcech, o dětech, nákupech, práci, ale o nás dvou už ne. Včera večer jsem mu dokonce řekla: „Já už to takhle nevydržím. Hrozně moc mi chybíš, jsem vdaná, ale žiji jako jeptiška!“ Neodpověděl, jen pokrčil rameny a pokračoval v mazání chleba. Nejraději bych s ním v tu chvíli prudce zatřásla.

Moc se mě ta situace dotkla – ta šílená lhostejnost. Snažím se na muže koukat tak, že je skutečně závislý, nemocný, ale jak dlouho mám čekat, až si svou závislost uvědomí a začne ji řešit. I naše školou povinné děti už vnímají, že se mezi námi něco děje. Dvanáctiletá dcera se mě na konci léta zeptala: „Maminko, máte se s tátou ještě rádi?“ Řekla jsem jí, že jejího tatínka miluji, což je pravda. Ale asi nemusím vysvětlovat, jak mě u toho bolelo srdce.

Další příběhy ze života →

Pavel (43): Poslední rok se nepoznávám. Býval jsem kanec a teď žiji jako asketik

Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na [email protected].