Helena (63): Až po šedesátce jsem zjistila, jak chutná život. Lituji, že jsem na to nepřišla dřív

Když zemřel můj manžel Luděk, každý mě plácal po zádech a říkal, ať se držím. Jen jsem přikývla, protože poprvé po čtyřiceti letech jsem cítila klid. Nikdo nemohl říct, že by Luděk byl špatný člověk. Jenže já jsem byla unavená, celý život jsem se musela přizpůsobovat. Luděk měl svoje teorie, třeba tu, že žena se má starat hlavně o domácnost...

Mohlo by Vás zajímat:

Božena (65): Po šedesátce jsem se chtěla znovu zamilovat. Dcera mi ale řekla, že jsem stará

Poznala jsem nového souseda

Jednoho dne jsem mě sousedka pozvala na malou oslavu. Šla jsem k ní hlavně kvůli tomu, abych nestrávila další večer sama. Ani jsem se nijak zvlášť neoblékla. Říkala jsem si, že to stejně nikoho nebude zajímat. Ženy se uvelebily na gauči a vyprávěly si o vnoučatech, lécích a sousedech. Moc jsem je neposlouchala. Popíjela jsem červené víno, které mě příjemně zahřálo.

V tu chvíli si ke mně sedl nějaký muž. Byl v našem domě nový. Nabídl mi něco k jídlu a dali jsme se do řeči. „Pořádají se tu často takové večírky?“ zeptal se.

„Netuším. Naposledy jsem tu byla asi před pěti lety... ještě s manželem,“ odpověděla jsem a sama jsem se divila, že ho zmiňuju.

Později pustila hostitelka nějakou starou písničku od Hany Zagorové a než jsem se nadála, nový soused mě držel za ruku. Voněl kolínskou, trochu silnou, ale připomínala mi mládí. „Máte krásný úsměv,“ řekl zničehonic.

„Ale no tak, mám vrásek, že bych je mohla prodávat...“

„Nesmíte se podceňovat, jste nádherná žena,“ mrkl na mě.

Domů jsem se nesla jako na obláčku. Moje nohy i srdce byly lehké. Ale když jsem za sebou zavřela dveře, dostavila se vina. Jak jsem se mohla tak dobře bavit, když jsem nedávno pochovala manžela? Ještě oblečená jsem se svalila na postel a dlouho jsem zírala do stropu. Co když osamělost není trest, ale nový začátek?

Mohlo by Vás zajímat:

Julie (63): Třicet let jsem si odpírala věc, kterou jsem tolik milovala. Až po šedesátce konečně žiju svůj sen

Sousedka se zajímala o moje soukromí

Začala jsem dělat věci, na které jsem si dřív nikdy netroufla. Koupila jsem si červené tenisky. Stáhla jsem si seznamovací aplikaci. Přihlásila jsem se do klubu seniorů – chtěla jsem tančit, hýbat se, být mezi lidmi.

A tak jsem poznala Karla, který nosil v kapse básničky a u kávy citoval Seiferta. Tvrdil, že žena po šedesátce má větší šarm než dvacítka na podpatcích. Byl tam také Josef, ten mluvil pořád a o všem. A Honza, o deset let mladší, drzý a okouzlující. Často mě popichoval a já dělala, že jsem na smrt uražená. Byla to taková naše malá hra.

Lidé se na mě začali koukat jinak. Jednou se mě sousedka na chodbě tiše zeptala: „Paní Heleno, s tím mladým... je to vážné?“

„A kdyby jo?“ usmála jsem se. Neřekla jsem jí, že už vlastně ani nevím, co to „vážné“ znamená. Doma jsem pak o té otázce dlouho přemýšlela. Nebyla laskavá. Byla všetečná. Jako bych ve svém věku už neměla právo flirtovat, nosit červené boty a smát se nahlas. A ne, nepřestala jsem s tím...

Mohlo by Vás zajímat:

Jana (60): V šedesáti jsem se rozhodla začít žít jinak. Rozvedla jsem se, přiznala šediny a chodím na kurz salsy

Děti mi nerozumí

Věděla jsem, že i moje děti si všimnou, že jsem se změnila. Dcera mě pozvala na rodinný oběd. Sedli jsme si ke stolu a padla ta otázka: „Mami, co to provádíš?“

„Jím brambory,“ odpověděla jsem s úsměvem.

„Nech toho. Víme, že si o tobě lidé povídají.“

„A co si povídají? Že když jsem důchodkyně, mám sedět doma a háčkovat?“

Syn si povzdechl. „Mami, je ti přes šedesát a chováš se jak puberťačka.“

„A kdy jsem měla být šťastná? Když jsem tátovi smažila řízky?!“ zakřičela jsem a sama jsem se lekla svého hlasu.

Myslím, že se trochu zastyděli. „My se jen o tebe bojíme, mami,“ řekla dcera tiše.

Neodpověděla jsem. Tušila jsem, že to není jen starost, byl to i stud. Stud, že jejich matka dělá něco, co jim připadá nepatřičné. Něco, co nezapadá do jejich představy spořádané důchodkyně...

Mohlo by Vás zajímat:

Libuše (64): Až do šedesátky jsem byla single a šťastná. Sama jsem překvapená, že se budu vdávat

Lituji, že jsem nežila naplno

Tu noc jsem nemohla spát. Převalovala jsem se v posteli, před očima jsem měla různé obličeje. Byl tam Karel, který říkal, že moje oči mají barvu deštěm umytého nebe. Pak Honza, který mě na procházce vzal za ruku a dělal, že si nevšímá pohledů ostatních. A pak jsem se objevila já, jak si poprvé v životě v baru sama objednávám sklenku vína.

Vzpomněla jsem si, jak jsem kdysi kolegyni řekla: „Jednou si ještě užiju.“ Smála se, poplácala mě po rameni a řekla, že nejsem ten typ.

A teď, když konečně žiju, se už nikdo neusmívá. Jen mě soudí. Zkusila jsem si vybavit, kdy mi naposledy někdo řekl něco, co nebyla výčitka, prosba nebo vtip. Kdy se mě někdo naposledy zeptal co cítím. Víte, co cítím? Lítost. Že jsem si celý život myslela, že na to, co dělám teď, nemám nárok. Že radost, touha a svoboda nejsou pro mě...

Další příběhy ze života →

Mohlo by Vás zajímat:

Marie (61): V šedesáti jsem se nechala tetovat a začínám druhý život. Děti si myslí, že jsem mimo

Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na [email protected].