Lucie (42): Miluju vydělávání peněz a jejich utrácení. Koupila jsem si všechno kromě lásky

Příběhy o životě: Miluju vydělávání peněz a jejich utrácení. Koupila jsem si všechno kromě lásky
Zdroj: Freepik

Lucie pochází ze složitých poměrů a proto si řekla, že v dospělosti bude vydělávat tolik, aby jí už nikdy nic nechybělo. Povedlo se jí to. Jenže po čtyřicítce zjistila, že práce a peníze nejsou všechno.

Jana Jánská
Jana Jánská 17. 05. 2024 17:30

Už od dětství jsem věděla, jaký mám v životě cíl. Chtěla jsem vydělat tolik peněz, abych si mohla koupit vše, o čem jsem snila. A to se mi splnilo. Jenže jako dítě jsem netušila jednu věc – za peníze si lásku nekoupím. Bohužel jsem to zjistila příliš pozdě.

Měla jsem těžké a chudé dětství

Nikdy jsem neměla ráda vzpomínání na své dětství. Když na univerzitě a později v práci moji přátelé vyprávěli příběhy z minulosti, raději jsem mlčela. Co bych jim měla říct? Že dětství bylo nejhorším obdobím mého života a jediné, o čem jsem snila, bylo vymazat ta léta ze své paměti? To by nepochopili...

Rychle jsem si uvědomila, že život je krutý a nespravedlivý. Můj otec byl alkoholik, pro kterého byla vodka důležitější než základní potřeby vlastních dětí. I když se moje matka snažila, jak mohla, sama nedokázala vydělat dost, aby to stačilo na všechno. Zvlášť když otec občas bral její peníze a propíjel je se svými pochybnými přáteli. Sestra a já jsme často byly hladové a styděly se za svou rodinu. Až později jsem pochopila, že to nebyla naše vina.

Velmi rychle jsem dospěla. Už jako teenager jsem šla do internátní školy a od té doby jsem v podstatě začala svůj dospělý život. Největší problém byl během prázdnin, kdy jsem se musela vracet domů a snášet pohled na opilého otce a naprosto bezradnou matku. Naštěstí jsem měla úžasnou sousedku, která mi dovolila trávit čas u ní. A jakmile jsem dosáhla osmnácti let, šla jsem do první práce. Tehdy jsem si slíbila, že v budoucnu udělám všechno pro to, abych vydělávala tolik, aby mi už nikdy nic nechybělo...

Práce pro mě byla nejdůležitější

Našla jsem si práci a s nejlepší kamarádkou jsme si pronajaly malý byt. Začala jsem také studovat, protože jsem věděla, že bez dobrého vzdělání v životě ničeho nedosáhnu. A najednou se mi všechno začalo dařit. Každý rok jsem byla povýšena a vydělávala stále více. Když jsem získala vysokoškolský titul, už jsem pracovala na vedoucí pozici a mohla se pochlubit opravdu slušným platem. Tehdy jsem si myslela, že všechno směřuje k dosažení mého životního cíle.

Několik let jsem téměř neopouštěla kancelář. Zapojila jsem se do každého projektu, který mi mohl přinést další peníze a uznání od nadřízených. Dělala jsem všechno, abych splnila očekávání mého šéfa a ukázala, že si zasloužím povýšení a zvýšení platu. A to se mi podařilo. Po několika letech každodenní dřiny jsem si mohla dovolit koupit byt a auto. Navíc jsem měla v bance slušnou částku jako finanční rezervu.

Bavilo mě utrácet

Na druhé straně jsem zjistila, že mě baví utrácet těžce vydělané peníze. A vlastně nezáleželo na tom, za co je utratím. Nové šaty, kabelka od známého módního návrháře, drahé parfémy nebo značková kosmetika – to všechno jsem si kupovala bez přemýšlení. Neváhala jsem ani utrácet za zahraniční dovolené.

Zase někam jedeš?“ ptala se mě sestra, když jsem jí vysvětlovala, že nemůžu přijít na narozeniny jejích dětí. A já jí ukazovala letenku na místo na druhém konci světa. „Dostala jsem prémie,“ chlubila jsem se. A hned jsem si dělala seznam věcí, které jsem si musela koupit před odjezdem.

Takhle jsem fungovala další roky – práce od rána do večera, vydělávání peněz a jejich utrácení za značkové věci a radosti.

Nemůžeš tolik pracovat,“ říkala mi matka, kterou jsem občas navštěvovala. Pořád žila s otcem, který sice přestal pít, ale jeho povahu to moc nezměnilo. „Ale já svou práci miluju,“ odpovídala jsem pokaždé stejně. Nezmiňovala jsem, že miluju i peníze, které díky ní mám...

Nepodařilo se mi založit rodinu

Jednoho dne jsem se probudila ve svém prostorném bytě a uvědomila si, že jsem právě oslavila čtyřicáté narozeniny. „Kam ty roky zmizely?“ zeptala jsem se svého odrazu v zrcadle. Podívala jsem se na svou tvář. Objektivně jsem musela přiznat, že vypadám docela dobře. Mohla jsem si dovolit drahou kosmetiku a procedury, které mi pomáhaly udržet mladistvý vzhled. Ale co na tom? A myslím, že to bylo poprvé, co jsem si uvědomila, že v honbě za penězi jsem zapomněla, že v životě jsou důležité i jiné věci.

Nelituješ, že jsi nezaložila rodinu?“ zeptala se mě sestra, když ten den přišla, aby mi popřála k narozeninám. Daly jsme si trochu vína a začaly se upřímně bavit. „Ne. Ne každý musí mít manžela a děti,“ odpověděla jsem. Ale hluboko uvnitř jsem si tím nebyla tak jistá a opravdu jsem cítila, že mi něco chybí.

Moje sestra měla úžasného manžela a tři krásné děti. A já? Žila jsem sama ve velkém bytě a někdy jsem si neměla s kým promluvit. Samozřejmě, měla jsem několik románků, ale žádný z nich se neproměnil v něco vážnějšího. I kdyby některý z těch mužů chtěl něco víc, nedovolila bych to. V té době mě zajímala jen práce, kariéra a peníze. A teď už nebyli žádní zájemci.

Možná ještě není pozdě,“ nadhodila sestra. Asi viděla můj výraz a správně ho pochopila. Protože i když jsem mohla říkat, že ke štěstí nepotřebuji žádného muže, ve skutečnosti jsem toužila po tom, abych někoho měla vedle sebe. „Nech toho,“ reagovala jsem nervózně. „Nechápeš, že to nepotřebuji?“ zeptala jsem se. Sestra se na mě jen podívala a už to neřešila.

Moje pokusy o nalezení partnera byly k ničemu

Několik dalších dní jsem nemohla zapomenout na to, co mi sestra řekla. Možná ještě není pozdě... Možná nebudu sama po zbytek života. Rozhodla jsem se jednat. Nejprve jsem chtěla obnovit stará přátelství. Doufala jsem, že zase budeme chodit ven a já bych mohla potkat svou druhou polovičku. Ale nečekala jsem jednu věc – moje přítelkyně už dávno založily rodiny a vůbec je nezajímaly noční kluby. Navíc se moc nechtěly setkávat s osamělou ženou.

Bojí se, že jim svedeš manžely,“ řekla mi kamarádka, když jsem se jí svěřila se svými problémy. No dobře, to jsem byla schopna pochopit. Bohužel to nevyřešilo můj problém s osamělostí. Druhým krokem bylo založení účtu na seznamce. Ale i tady jsem selhala. Všichni muži, které jsem potkala, se chtěli jen pobavit, finančně mě využít nebo prostě zapomenout na své neúspěšné manželství. Sama nevím, kolik takových schůzek jsem absolvovala. Žádná z nich nebyla úspěšná.

Dočkám se někdy lásky?

Jen jeden muž se zdál být vhodným kandidátem. Byl vtipný, docela pohledný a hlavně normální. Když se zdálo, že by z toho konečně mohlo něco být, řekl mi, že je ženatý. „Ale to manželství je jen formální,“ dodal okamžitě. Kolik žen už slyšelo tuto frázi? Okamžitě jsem se s ním rozloučila a zablokovala jeho číslo v telefonu.

Celou noc jsem přemýšlela, co je se mnou špatně. Rychle jsem dospěla k závěru, že jsem prostě promeškala svou šanci. Tak moc mě oslepily peníze, že jsem si nenašla čas na to, abych si vybudovala osobní život. Když jsem si uvědomila, že velké bankovní konto není všechno, bylo už pozdě. K čemu mi bylo, že jsem si mohla dovolit cokoli, co jsem chtěla? Lásku si nekoupím...

Po posledním zklamání jsem pochopila, že muži v mém věku jsou obvykle už zadaní. A románky s cizími manžely mě vůbec nezajímaly. Přestala jsem zoufale hledat. Smířila jsem se s myšlenkou, že možná nikdy nenajdu svou druhou polovičku. Navzdory zklamáním ale stále chci věřit, že na mě někde čeká láska...

Další příběhy ze života →

Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na redakce@lifee.cz.

Moderátorka Soňa Porupková prodělala rakovinu kůže: Na podezřelé znaménko mě upozornila až maskérka

Moderátorka Soňa Porupková prodělala rakovinu kůže: Na podezřelé znaménko mě upozornila až maskérka

Související články

Další články