Kristýna (70): Dcera a zeť se ke mně chovali jako ke služce. Radši jsem si našla pokoj v hezkém domově důchodců

Život v domově pro seniory mám ráda. Mám tu malý pokojík, sotva se mi do něj vejde postel a vestavěná skříň. Postel je úzká, ale já jsem štíhlá – stačí mi to. Je tu i stolek a polička. V podstatě nic moc, ale když jsem ty dveře poprvé otevřela a pochopila, že tohle bude teď jen moje, cítila jsem se konečně svobodná. Věděla jsem, že už nikdy nechci zpátky tam, odkud jsem přišla...

Mohlo by Vás zajímat:

Helena (81): Na stáří jsem se přestěhovala do domova seniorů. Nemusím už nic dělat, dokonce jsem se zamilovala a vdala

Připadám si jako královna

Je tu velká společenská místnost s křesly a televizí, čisté sprchy a malá kuchyňka, kde si člověk může uvařit čaj. Ale nejhezčí je zahrada, která je plná kaštanů a lip. Jídlo je tu chutné, pěkně naservírované. A to nejlepší? Prostě si sednu ke stolu a někdo mi přinese plný talíř. Celý život jsem stála u plotny já, smažila jsem, krájela, servírovala, pečovala. Teď nikdo nereptá, že je to přesolené, nedosolené, moc horké nebo studené... Nikdo se nevrtá vidličkou v jídle a neřekne: „Zase tohle? Mohla ses víc snažit!“

Dlouhá léta jsem místo toho, abych mrskla pánví o zem, jen pokorně vysvětlovala, proč je to tak a ne jinak. A hlavně mému hulvátskému zeti. I dcera, jen aby měl její muž klid, taky začala fňukat, že moje jídlo je nudné, bez nápadu, bez chuti. Bože...

Pečovala jsem o dům a tři vnoučata. Prala jsem, uklízela, luxovala chlupy po psovi, co líná jako blázen. Kdybych každou chvíli nesahala po smetáku, utonuli bychom v chlupech. Mysleli si, že se to všechno dělá samo. Domů se chodili jenom najíst, pak si zeťák šel lehnout nebo zapnul televizi, zatímco dcera seděla u počítače. Nic víc je nezajímalo.

To už je naštěstí pryč a já si po letech dřiny připadám rozmazlovaná jako královna.

Mohlo by Vás zajímat:

Běla (67): Po manželově smrti jsem si k sobě nastěhovala dceru s rodinou. Za dva roky mě vyšoupli do pečovatelského domu

Podle dcery a zetě jsem nezodpovědná

Je mi sedmdesát. Vždy jsem byla zdravá, ale poslední dobou mě přepadaly závratě a podivná slabost. To jsem si musela sednout, jinak bych snad omdlela.

Jednou jsem vzala nejmladšího vnuka ven na odrážedlo a najednou se mi zatmělo před očima. Naštěstí byla poblíž lavička, nějak jsem se k ní doplazila, ale mezitím mi kluk zmizel z dohledu. Než jsem ho našla, málem jsem dostala infarkt. Srdce mi bušilo až do večera z pomyšlení, co všechno se mohlo stát. Kvůli mně!

Chtěla jsem si o tom promluvit s dcerou a zetěm. Ani jsem nezačala, už na mě spustili, že jsem nezodpovědná, že to jednou špatně skončí, že mám s dětmi chodit jen na oplocené hřiště, kde je to bezpečné. Jistě, chtěla jsem jim říct, že bych to ráda udělala, ale takové hřiště je daleko. Musela bych jet autobusem, táhnout odrážedlo, tašku s pitím a jídlem, rezervní oblečení pro malého a ještě něco navíc, kdyby se ochladilo. Na to už prostě nemám sílu. Chtěla jsem to říct, ale nevyšlo ze mě ani slovo.

Mohlo by Vás zajímat:

Karel (70): Syn mě poslal do domova seniorů. Když jsem se zamiloval, získal jsem znovu svobodu

Raději jsem odešla do domova seniorů

Po smrti manžela jsem prodala náš statek, pole, les, velkou zahradu i dům – a peníze jsem dala dceři. Koupila si za to krásný velký byt. A mně sehnala malý pokojík s koupelnou ve starší vile, kousek od jejich bytu. Ten pokoj prakticky zůstal prázdný, protože jsem bydlela s nimi. Spala jsem na gauči v dětském pokoji, abych byla po ruce.

Dlouho jsem pokukovala po domově seniorů, který je za městem a obklopený zelení. Po té hádce ohledně hřiště jsem si řekla, že jdu do toho. Mám vdovský důchod, který mi na pobyt stačí. Můj pokoj není velký, ale tady mám klid a jsem spokojená.

​Nejtěžší bylo říct dceři a zeti, že přicházejí o bezplatnou pomocnici. Že teď budou muset změnit svůj pohodlný život a zjistit, jak se zapíná pračka a vysavač, protože doteď ovládali leda tak ovladač od televize.

Mohlo by Vás zajímat:

Čestmír (75): Do domova důchodců jsem se těšil. Mají mě tam rádi a tančím víc jak zamlada

Ničeho nelituji

Bohužel jsme se rozešli ve zlém. Stýská se mi po vnoučatech, to je na tom všem nejsmutnější. Doufám, že je dřív nebo později zase uvidím. Věřím, že pochopí, že babička není uklízečka. Mám už svůj věk, může mi být zle, můžu mít špatné dny nebo blbou náladu. A zasloužím si respekt.

No a pokud to nepochopí? Jejich smůla. Nejstarší vnučka bude brzy dospělá, pokud mě bude chtít navštívit, může přijít kdykoliv. Pokud ne, naučím se s tím žít.

Jedna paní z domova se mě zeptala, jestli svého rozhodnutí nelituju. Odpověděla jsem, že ne. Vím, že to bylo správné. A i když se mi o nejmladším vnoučkovi často v noci zdá, říkám si, že nic cenného není zadarmo. Někdy se za klid a svobodu musí zaplatit. Já za to platím steskem...

Další příběhy ze života →

Mohlo by Vás zajímat:

Jarmila (74): Děti mě odložily do domova důchodců, aby získaly můj dům. Cítím se strašně osamělá a zklamaná

Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na [email protected].