
Honza nikdy neholdoval sportu, a už vůbec ne hokeji. Každoroční šílenství kolem světového šampionátu proto nechápe. Bohužel se ho ale dotýká osobně. Od loňského mistrovství v Praze jeho žena propadla hokejové horečce. Místo rodinných večerů tráví čas v baru s partou fanoušků, večer se vrací podnapilá a on se musí postarat o děti a smířit se se studenou večeří.
Nejsem sportovní typ, tělocvik jsem vždy nesnášel. Honění za míčem či pukem mi nic neříká. Nikdy jsem nechápal, proč lidi, které fotbal nebo hokej během roku prakticky nesledují, najednou při mistrovství světa hulákají u televize, malují si vlajky na obličej a cpou se do dresů. Ale proti gustu...
Manželka se chová jako bláznivá fanynka
Ať si každý dělá, co chce, jen ať mě tím neobtěžuje. Bohužel mám co dělat, abych těch čtrnáct dní šampionátu přežil ve zdraví. Moje žena se totiž loni nadchla pro hokej. Kamarádka ji vzala do nějaké fanzóny a od té doby tím žije. Nenechala si ujít ani loňské finále na Staromáku a následný příjezd hokejistů na náměstí. Nechápal jsem, jak může trávit tolik hodin v davu lidí a chovat se jako bláznivá puberťačka.
Letos už to začalo s předstihem. „Mají skvělou sestavu, určitě dojdeme daleko!“ prohlašovala nadšeně ještě před zahájením mistrovství. A mně došlo, že i letos mě čeká perných čtrnáct dní. Jelikož doma si manželka sledování hokeje moc neužije, začala chodit do nějakého sport baru, kde „to žije“. Je tam prý skvělá atmosféra.
Musím se o vše postarat sám
„Musíš je vykoupat, dát jim večeři a přečíst pohádku, já to dneska fakt nestíhám,“ říká mi, když kolikrát odchází hned po práci fandit do baru. A já lítám kolem dětí a vymýšlím, co si dáme k večeři. Bohužel vždy skončíme u obloženého talíře, nic teplého nemá moje žena čas připravit.
To, co mi dřív připadalo jako neškodný koníček, už mě štve. Nechci být upjatý manžel, co své ženě zakazuje mít radost. Ale také nechci být mužem v domácnosti, který čeká, až paní domu dorazí v noci z baru v podnapilém stavu, protože si to musela s fanoušky užít.
Mám chuť fandit soupeři
„A nebylo by lepší, kdybys koukala doma? Můžeme to dát spolu a děti také neusnou bez tebe,“ navrhl jsem před pár dny.
Zasmála se: „Ty a hokej? Ty bys usnul po prvních deseti minutách!“ Měla pravdu. Ale i tak mě to mrzelo.
Nejhorší je, že se z toho stalo téma číslo jedna. Jsem s dětmi úplně mimo. Maminka jaksi nefunguje, a tak mám jediné přání: „Snad prohrajeme ve čtvrtfinále a o víkendu bude konečně klid. “ A náš rodinný život se vrátí co nejdříve do starých kolejí.
Další příběhy ze života →
Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na [email protected].