Marta (44): Myslela jsem, že nás dovolená v Itálii zase sblíží. Místo toho jsem v kufru auta odhalila manželovo tajemství

Budík mi v den odjezdu zvonil ve 3:40. Do apartmánu u Cortiny jsme s manželem Petrem a dcerou Eliškou jeli poprvé. Dva roky jsem na tuhle dovolenou odkládala peníze z každé výplaty, dohromady 78 000 korun.

Petr měl za sebou těžký rok. Loni v únoru přišel o místo mistra ve fabrice v Kolíně a půl roku bral jen podporu. Od jara už zase pracoval, ale změnil se. Byl uzavřený, večer pořád koukal do telefonu, a když jsem vešla do pokoje, rychle ho obracel displejem dolů.

Ptala jsem se ho, jestli je všechno v pořádku. Vždycky jen kývl a pustil si televizi. Namlouvala jsem si, že dovolená nás zase sblíží.

V autě byl skoro veselý. „Uvidíš, tam nahoře je jiný vzduch. Tam se všechno srovná,“ řekl mi na benzince u Villachu a stiskl mi ruku.

Věřila jsem mu. Nebo jsem mu alespoň strašně moc chtěla věřit.

Hana (44): Manžel si na dovolené v Itálii umanul, že bude sbírat houby. Dostal nás kvůli tomu do průšvihu

Dovolená jako z katalogu

První dva dny byly nádherné. Lanovkou jsme vyjeli na Falorii, Eliška počítala nory svišťů, večer jsme seděli na balkoně s vínem za čtyři eura. Petr dobře spal, skoro nekoukal do telefonu a zase se smál.

Přesně takhle jsem si naši dovolenou představovala. Dokonce jsme se drželi za ruce jako kdysi na začátku a plánovali, že příští rok vezmeme s sebou i moji mámu. Eliška usínala s otevřeným oknem a já poprvé po několika měsících neusínala s knedlíkem v krku.

Třetí ráno ale Petr už v pět hodin stál u dveří. V ruce držel proutěný košík, který si přivezl z domova. „Jdu na houby. Tady rostou hřiby, jaké jsi v životě neviděla,“ oznámil mi.

Trochu mě to zarazilo. Doma chodil do lesa možná dvakrát do roka. Pak jsem si řekla, že po tom všem, co má za sebou, může klidně chodit do lesa, pokud ho to uklidňuje.

Hana (64): Každou sobotu chodil manžel do lesa a já žárlila. Skutečný důvod jeho tajnůstkářství mě ale naprosto šokoval

Bála jsem se, že houbami otráví celou rodinu

Jenže Petr nešel do lesa jednou. Chodil každé ráno. Vracel se kolem jedenácté, propocený a s odřenýma rukama. Přitom měl košík pokaždé skoro prázdný. Přinesl dvě nebo tři houby, nechal je ležet v kuchyni a dál se o ně nestaral.

Po kapsách ale nosil papírky s poznámkami psanými tužkou. Byla na nich čísla, váhy a nějaké časy.

Když jsem se na jeden z nich chtěla podívat, vytrhl mi ho z ruky a rychle ho strčil zpátky do kapsy. Na společné výlety najednou neměl čas ani sílu. Eliška se každé ráno ptala, kde je táta. Vymýšlela jsem výmluvy.

„Petře, ty houby vůbec neznáš. Tady jsou jiné druhy než u nás. Otrávíš sebe i nás,“ řekla jsem mu čtvrtý večer.

Mávl rukou. „Neboj se pořád. Vím přesně, co dělám.“ To slovo – přesně – mi mělo dojít. Petr se nebál hub. Bál se něčeho jiného.

Pátý den jsem ho z balkonu viděla, jak dole na parkovišti mluvil s mužem v zelené vestě, který stál u dodávky s nápisem místní restaurace.

Když Petr přišel nahoru, tvrdil, že se ho jen ptal na cestu. Zase jsem to přešla.

Jana (58): Myslela jsem, že o manželovi vím vše. Teď jsem našla jeho tajné úspory a bojím se, co přijde

V kufru auta jsem zjistila, co doopravdy sbíral

Šestý den ráno jsem šla do auta pro pláštěnku, kterou potřebovala Eliška. V kufru ležel Petrův batoh a z jeho boční kapsy koukala rulička eurových bankovek.

Napočítala jsem 640 eur svázaných gumičkou. Pod nimi byla papírová krabice a v ní přes kilo očištěných pravých hřibů. Byly zvážené a rozdělené do sáčků po půl kile. Vedle ležel Petrův telefon, který si tentokrát výjimečně zapomněl vzít s sebou. Na displeji svítila zpráva v lámané angličtině: „Tomorrow 8 kg? Same price.“

Stála jsem na tom parkovišti dobrých deset minut a třásla se. Už ne strachem z otravy.

Došlo mi, že zatímco já jsem dva roky šetřila na naši společnou dovolenou, můj manžel sem přijel vydělávat peníze.

Večer jsem před něj položila bankovky i telefon. „Co to je, Petře?“

Ani nehnul očima. Posadil se a začal mluvit klidně, jako kdyby mi vysvětloval rozpis směn.

„Dlužím Radkovi z fabriky 90 000. Půjčil mi, když jsem byl bez práce, a chce je do září. Tady platí za kilo hřibů dvacet eur na ruku. Doma bych na to dřel tři měsíce. Tak jsem to prostě udělal. Živím rodinu, ne? Tak se nediv.“

Žádná omluva. V jeho hlavě to nebyla zrada, ale naprosto logické řešení.

„A kdy jsi mi chtěl říct, že dva roky žijeme s dluhem?“ zeptala jsem se.

Pokrčil rameny. „Až ho splatím. Nechtěl jsem, abys na mě koukala jako teď.“

Anna (34): Moje touha po luxusu nás zničila. Kvůli fotkám na sociální sítě jsem nás tajně zadlužila a manžel přišel o auto

Z dovolené jsme si odvezli hodně drahý suvenýr

Sedmý den ráno šel znovu. Prosila jsem ho, ať to nechá být, že těch šest set eur stačí a zbytek dluhu nějak doplatíme doma. Jenže s Petrem nebyla řeč.

V poledne se vrátil bledý. Beze slova položil na stůl papír. Na kopci ho zastavila kontrola. V Itálii totiž není možné sbírat houby všude a bez omezení. V některých oblastech potřebuje povolení a platí také denní limity.

Petr měl v batohu sedm kilo. Pokuta a zabavení úlovku ho nakonec stály víc než peníze, které jsem předchozí den našla v kufru. Nejvíce mě překvapila jeho reakce: „Stejně jsem to dělal pro vás,“ řekl a zavřel se v ložnici.

Zpáteční cesta byla tichá. Eliška se na zadním sedadle ptala, proč táta nemluví. Řekla jsem jí, že je unavený z hor.

Když jsme přijeli domů, sedla jsem si k našemu rodinnému rozpočtu a všechno spočítala.

Dluh u Radka pořád trvá. Splácíme ho společně po 4 000 korunách měsíčně. Já jsem si mezitím založila vlastní účet, o kterém Petr neví. Možná jsme si teď kvit. Každý máme jedno tajemství.

Celou dovolenou jsem se bála, že se můj manžel otráví houbami. Nakonec jsem pochopila, že jedovaté nebyly houby, ale jeho mlčení.

A že člověka někdy nejvíc neohrozí to, co si přinese z lesa, ale to, co před vámi celý rok schovává v kapse.

Eva (37): V manželově peněžence jsem našla tajemnou věrnostní kartu. Teď už vím, že vůbec nejezdil na nudné pracovní cesty

Další příběhy ze života

Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie či videa jsou jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na [email protected].