Facebook
Instagram
Spousta lidí je v dnešní době single, kontakt se světem jim zprostředkovávají nejen spolupracovníci, ale i média a v neposlední řadě internet. Jen u nás žije bez partnera podle výzkumů kolem 30 % lidí. A často si takový způsob života zvolili sami. Jako třeba Kamila.
Odešla jsem od rodičů, přestěhovala se na druhý konec republiky a záhy si našla přítele. Po nějaké době jsem si ale nebyla jistá, jestli chci už teď sdílet společnou domácnost s dalším člověkem. A navíc se o něj starat.
Zjistila jsem, že žít s mužem mě ubíjí
Nějaký čas jsem přemýšlela o tom, jestli se opravdu chci s Petrem rozejít. Musela jsem si přiznat, že žít s mužem, se kterým je mi dobře, je nádherné. Nemuseli jsme hledat meze, kde se pomilujeme, měli jsme jeden druhého a doslova jsme se v tom vyžívali.
Jenomže to trvalo pár měsíců a pak mi spadly růžové brýle. Jakmile jsem chtěla někam jít sama, už padaly otázky: „Kam zas jdeš? S kým?“ Navíc jsem zjistila, že to, co jsem dělala do té doby s láskou – jako bylo nakupování, vaření či praní – mě ubíjí. Došlo mi, že na tohle všechno mám ještě dost času…
Rozhodla jsem se pro radikální řez
Přemýšlela jsem, jak z toho ven. Svého přítele jsem měla pořád ráda, ale došla jsem k názoru, že samotné mi bude líp. Problém byl, jak mu to říct, aby mě pochopil. Jemu totiž nic nescházelo, ani svoboda ne. A vznikla scéna, jejímž následkem byl náš rozchod.
A ještě diskuse o tom, kdo opustí společný byt. „Ty ses rozhodla, že už se mnou nechceš být, tak jdi!“ dozvěděla jsem se. Odstěhovala jsem se do miniaturní garsonky, a i když jsem se musela vzdát určitého pohodlí, jsem spokojená. Rozhodně mi nepřijde, že by mi něco chybělo. Nikdo mi neříká, co mám či nemám dělat, rozhoduji se jenom sama za sebe.
Je úžasné, že doma ode mě nikdo nic nechce
Uvědomila jsem si, že žít single už dávno není synonymem pro opuštěného, životem zklamaného člověka. Pro takový způsob bytí se většinou rozhodují lidé, kteří chtějí žít podle svých představ – a to jsem přesně já. Zbývá mi spousta energie na budování kariéry i na koníčky, můžu si dělat doslova, co chci. Když se vrátím domů, často jsem tak unavená, že jsem šťastná, že nemusím na nikoho mluvit a nikdo ode mě nic nechce.
Zatím jsem si nepřipustila, že by mi ujížděl vlak. Vztah s mužem můžu budovat i bez toho, abychom spolu bydleli. I když si uvědomuji, že jednoho dne pravděpodobně budu chtít děti a pak se zodpovědnosti za druhé, po které ještě teď netoužím, nejspíš nevyhnu.
Další příběhy ze života →
Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na redakce@lifee.cz.
