Eva (29): Na svatbě mé sestřenice jsem potkala zajímavého muže. Společné bydlení ale ukázalo, že si nejsme souzeni

Na vztahy nijak netlačím. Vlastně jsem byla několik let sama a vyhovovalo mi to. Naučila jsem se, že samota nemusí bolet, pokud je to dobrovolná volba.

Ema (22): Potkala jsem nejhezčího kluka na světě. Problém je, že se má stát mým bratrem

Sestřenice se vdávala

Nesnáším velké oslavy, hluk a tanec, kde se mě cizí lidé snaží vytáhnout na parket. Na svatbu sestřenice Aničky jsem ale jela, protože se to slušelo. Doufala jsem, že celou akcí propluji bez povšimnutí. Oblékla jsem si jednoduché šaty a posadila jsem se ke stolu. Kolem mě vířil smích a tety s růžovými tvářemi.

V průběhu večera se vedle mě posadil fotograf. Měl černou košili, vyhrnuté rukávy a jemné vrásky u očí, které napovídaly, že se často usmívá. Představil se jako Matěj. Během večera jsme prohodili pár slov o hudbě a jídle, nic osobního. Přesto jsem si zapamatovala jeho vůni. Když jsem odcházela, jen jsme na sebe kývli. Byla jsem přesvědčená, že tím to končí.

Ludmila (32): Myslela jsem si, že jsem potkala dokonalého muže, ale přišlo rozčarování. Jeho domácnost mě šokovala

Zaujal mě

O dva dny později mi od něj přišla zpráva. Byl k ní připojený snímek. V odrazu velkého zdobeného zrcadla jsme byli my dva. Seděli jsme bokem, já s mírně skloněnou hlavou a on s fotoaparátem v ruce. Fotka byla lehce rozmazaná, jako by vznikla náhodou. Bylo v ní něco nečekaně vřelého. Ani jsem netušila, že mě fotil. „Nešlo tě přehlédnout,“ odpověděl. „Seděla jsi u stolu nejklidněji ze všech.“

Začali jsme si psát, nejprve zdvořile jednou za pár dní, pak denně. Byla jsem překvapená, jak rychle jsme přešli k tématům, o kterých lidé mluví až po měsících známosti. Po týdnu navrhl schůzku. Sešli jsme se v Jihlavě, na půl cestě mezi Prahou, kde jsem bydlela já, a Brnem, odkud byl on. Měl s sebou termosku s čajem a procházeli jsme se podél řeky. Mluvil o své práci, o tom, jak rád zachycuje lidi v nejdůležitějších momentech jejich života. Já mluvila o tom, jak k životu potřebuju ticho a klid.

Adéla (29): Podivnou strategii nového partnera jsem prokoukla velmi brzy. Ani jeho peníze můj názor nezměnily

Nefungovalo to

Setkávali jsme se několik měsíců – já jezdila do Brna, on do Prahy. Pak přišel s nápadem, který zněl absurdně, ale zároveň lákavě. Navrhl, abychom zkusili bydlet spolu třeba v Pardubicích. Souhlasila jsem. Vše se seběhlo nečekaně rychle. Dala jsem výpověď a našli jsme si byt. Zpočátku to bylo skvělé. Nové místo, společné snídaně, večery u filmů. Postupně se ale začaly objevovat trhliny. Matěj žil intenzivně, neustále byl na cestách a věčně s telefonem u ucha. Já potřebovala plán a předvídatelnost.

Jednou, když se vrátil z focení pozdě v noci, jsem mu řekla, že se v tom všem ztrácím. Že na něj jen čekám a nevím, jestli je unavený, nebo šťastný. „Ty musíš mít všechno seřazené,“ odpověděl. „Láska ale nefunguje podle harmonogramu.“ Povzdechla jsem si. „Nechci tě měnit. Ale nechci ztratit ani sebe,“ zašeptala jsem. „Možná to prostě nebyl ten správný čas...“ dodal.

Vrátila jsem se do svého bytu v Praze. Na lednici stále visela ta fotka ze svatby – odraz v zrcadle, dva lidé, kteří se ještě neznali, ale už byli v jednom záběru. Nesundala jsem ji. Něco skončilo, něco začalo a netrvalo to dlouho, ale bylo to skutečné. Ne každá láska musí trvat věčně. Někdy stačí, že na chvíli změnila směr vašeho života. Teď jsem znovu sama. Matěj byl důležitý, ale nebyl mým osudem.

Šárka (24): Naše první rande bylo naprosto dokonalé. Ráno mi ale řekl, že už mě nechce nikdy vidět

Další příběhy ze života

Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie či videa jsou jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na [email protected].