Diana (31): Potřebovala jsem pár dní klidu v přírodě. Místo toho jsem zažila nejhorší noc svého života

Chtěla jsem pro sebe výzvu. Sama v přírodě, bez signálu, bez lidí, jen já, batoh a stan. Měla jsem za sebou náročné měsíce a chtěla si pročistit hlavu. Naplánovala jsem si trasu Šumavou s přespáním na divoko. Znala jsem pravidla, měla jsem vybavení a byla jsem opatrná.

Mohlo by Vás zajímat:

Kristýna (28): Vydala jsem se s kamarády do hor. Snadná stezka se ale změnila v boj o život

Viděla jsem ho několikrát

První den byl přesně takový, jaký jsem si přála – ticho, lesy, výhledy. Večer jsem postavila stan na louce u lesa, udělala si instantní polévku a vlezla do spacáku s pocitem, že bych to mohla dělat častěji.

Druhý den jsem potkala prvního člověka. Muž, asi čtyřicátník, šel proti mně. Pozdravili jsme se. Vypadal normálně. Jenže o dvě hodiny později jsem ho viděla znovu. Tentokrát seděl na pařezu u cesty, jako by odpočíval. Usmál se a kývl na mě hlavou. Ale byla jsem si jistá, že jde o stejného chlapa. Možná šel stejnou trasu opačně, snažila jsem se to racionálně vysvětlit.

Třetí setkání přišlo k večeru. Zrovna jsem sešla z cesty hledat místo k nouzovému spaní a koutkem oka jsem zahlédla někoho stát mezi stromy. Nedíval se na mě, ale bylo to nepříjemné. Srdce mi začalo bít rychleji. Najednou už mi to nepřišlo jako náhoda.

Ten večer jsem byla nervózní. Zalezla jsem do stanu dřív než obvykle, bez vaření a s nožem po ruce. Nemohla jsem usnout. Každý praskot větvičky mě probouzel. Ale kolem půlnoci jsem přece jen usnula. A pak to přišlo.

Mohlo by Vás zajímat:

Ilona (21): Rodina mého přítele mě sledovala na každém kroku. Prý to bylo pro mé bezpečí

Zažila jsem šílenou noc

Probudil mě zvláštní zvuk. Jako kdyby se někdo hrabal v listí těsně u stanu. Přestala jsem dýchat. Někdo stál těsně vedle mě. Pak jsem slyšela to nejhorší – jemné škrábání a cvaknutí. Něco ostrého, co projelo látkou stanu. Ztuhla jsem. Nehýbala jsem se, nedýchala. Dírka byla malá, ale byla tam. A ten, kdo ji udělal, stál venku.

Nevím, jak dlouho to trvalo. Hodinu? Dvě? Ležela jsem bez hnutí až do svítání. Teprve když se rozednilo, odvážila jsem se pohnout. Vyběhla jsem ven s pepřákem v ruce, ale nikde nikdo. Dírka ve stanu byla skutečná. Zem kolem stanu byla ušlapaná. Malé balení párků leželo otevřené asi deset metrů od stanu. Nechápala jsem to.

Sešla jsem co nejrychleji dolů do civilizace. Na policii jsem to nahlásila. Popsala muže, čas, místa. Ale nikoho takového nenašli. Prý to mohl být někdo místní. Nebo někdo, kdo chtěl jen krást. Ale já vím, že to nebylo o věcech. Od té doby už sama do lesa nechodím. A když slyším, jak někdo říká, že se v přírodě není čeho bát, jen se usměji.

Další příběhy ze života →

Mohlo by Vás zajímat:

Jarka (34): Bydlela jsem vedle nenápadného a tichého muže. Vyklubal se z něj stalker, který o mně věděl úplně vše