Vilma (42): Místo motorky jsem si pořídila pohorky. Po letech péče o rodinu jsem našla štěstí v samotě na cestách

Když bylo synovi patnáct a mě chytila krize středního věku, na rozdíl od většiny mužů jsem necítila potřebu koupit si motorku nebo opustit rodinu. Tedy aspoň ne na pořád. Já jsem pocítila potřebu něco dělat a někam se pohnout. Doslova.

Jitka (51): Manžel se začal vytrácet z domu. Bála jsem se, že je v tom milenka, ale pravda byla jiná

Sama sebe jsem překvapila

Jsem městská holka a nikdy jsem, kromě procházek s dítětem, netoužila trávit příliš času v přírodě ani po dálkových výšlapech netoužila. Sem tam jsme jeli na hory, ale většinou jsme se přesouvali autem, sem tam jsme vystoupili a šli se kilometr někam podívat a pak zpět do auta.

Ve čtyřiceti jsem si najednou uvědomila, že mě můj syn už nepotřebuje a že jsem za posledních pár let jen vyhovovala ostatním, ale sama pro sebe jsem si našla sotva pár dní. A najednou jsem pocítila potřebu začít něco dělat, někam jet nebo někam jít.

Zkoušela jsem manžela přesvědčit, že bychom si mohli udělat opravdu nějakou dlouhou dovolenou někde u moře, klidně přes zimu, ale nechtěl o tom ani slyšet. Sice oba máme možnost pracovat flexibilně, ale z jeho reakce jsem získala dojem, že jemu se opravdu nic měnit ani dělat nechce. A tak jsem se rozhodla dělat něco sama.

Monika (42): Můj starší manžel má krizi středního věku a leze mi na nervy. Nechci s ním sedět na gauči a dívat se na seriály

Chtěl by se ke mně přidat

Zkusila jsem původně přemluvit i syna, ale patnáctiletého puberťáka těžko přemluvím k čemukoli. Ale sama sobě jsem si naplánovala túry přírodou na jeden víkend v každém měsíci od jara do podzimu. Manžel se na mě díval jako na blázna. „Není to nebezpečné? Nejsi zvyklá a sama někde v lesích? Aby tě někdo nepřepadl.“

Nemohu říct, že jsem zpočátku neměla strach. Jeho pochybnosti se mnou šly celou první etapu a v noci jsem se díky tomu bála tolik, že jsem skoro nespala, ale vrátila jsem se domů a cítila se jako nový člověk. Když jsem vyrazila podruhé, už jsem věděla, co čekat a strach jsem nechala doma.

Po půl roce se mě manžel začal ptát,, jestli by se příští rok mohl přidat. Že prý vůbec nečekal, že mi to vydrží a navíc že budu takhle v pohodě a šťastná. Teď mám před sebou další rok, naplánovaných mám spoustu tras a jestli ho vezmu s sebou, si ještě rozmyslím. Našla jsem klid a nechci, aby mi ho někdo narušoval.

Cecílie (62): Jsem zoufalá. Sousedka udělala z domu hostel a náš klid je jí úplně ukradený

Další příběhy ze života

Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie či videa jsou jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na [email protected].