Cecílie (62): Jsem zoufalá. Sousedka udělala z domu hostel a náš klid je jí úplně ukradený

Asi před dvěma lety koupili byt pode mnou noví majitelé. Nikdy jsem se s nimi ale nesetkala, protože od začátku byt krátkodobě pronajímají turistům a neustále se tam někdo střídá. Ze začátku mi to nevadilo, ale pak se tam začali ubytovávat mladí a je to noční můra.

Líza (29): Vytvořila jsem si osobní blog. Když jsem napsala příběh o sousedovi, jeho reakce mě šokovala

V domě je neustálý hluk

Na chodbách je neustále hluk, pořád někdo pokřikuje. Když se nemůžou dostat do domu, zvoní na všechny a mluví všemi jazyky, jen ne česky. Někdy dupou, někdy mají večírky a tančí a pouští si hlasitou hudbu, ale vždycky si říkám: „Taky jsi byla mladá. Nech je být.“ Mám nakonec špunty v uších a spím stejně klidně, jako bych spala, kdyby bylo v domě úplné ticho.

Nejprve jsem si říkala, že to určitě nebude trvat věčně, že nakonec se tam majitelé nastěhují nebo někomu pronajmou byt na delší dobu a bude klid. Jenže po dvou letech se ukazuje, že majitelé to řešit nemíní.

Tohle léto a podzim byly zatím asi nejhorší. Jedna parta tam zůstala asi na tři týdny, které byly nekonečné. Každý večer k sobě zvali asi dvacet lidí a dělali neskutečný nepořádek a hluk. Se sousedkou jsme to chtěly řešit, chtěly jsme na ně zavolat strážníky, ale naše přesvědčení, že v mládí jsme taky vyváděly, nás zastavilo. Doufaly jsme, že se to nebude opakovat, že jsou mladí zodpovědnější.

Šárka (29): Pronajala jsem krátkodobě svůj byt. Po návratu domů jsem se ale nemohla dostat dovnitř a čekalo mě peklo

Nikdo to nedokáže vyřešit

Poslední kapka přišla asi po dvou týdnech. Uspořádali večírek, který trval od pátku od večera do nedělní noci, kdy jsme toho už měli všichni v domě po krk. Nejprve jsme na ně klepaly. Se sousedkou jsme chtěly zapůsobit jako starší obyvatelky domu a vzbudit respekt, ale oni se nám doslova vysmáli a zavřeli nám před nosem.

A tak jsme zavolali majitelce bytu, ale ta to odmítala řešit, a tak nám nezbylo, než to řešit s policií. „Musíme to nahlásit. Vždyť takhle se tu nedá spát, natož žít.“ Policie večírek rozehnala, ale řekli nám, že řešit to musíme s majitelkou. Ta se nicméně neustále oháněla tím, že je to její byt a dělat si s ním může cokoli.

Už se tam vystřídalo tolik skupin. Některé byly v klidu, někdy rodiny s uplakanými dětmi, které pobíhají a křičí. Někdy mladí, kteří na večírky odcházejí ven. Ale nejhorší je, že nevíme, co přijde, a majitelé to odmítají řešit. Ani na schůze nechodí a my ani nevíme, jestli se s obyvateli bytu domluvíme.

Irena (35): Po návratu ze zahraničí jsem se chtěla vdát a usadit. Na úřadě mě ale čekalo šílené odhalení

Další příběhy ze života

Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie či videa jsou jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na [email protected].