Milan (37): Jeli jsme si odpočinout k rybníku, ale celou první noc nás děsil strašidelný zvuk

Jeli jsme jen na víkend. Chtěli jsme si odpočinout od města a na chvíli vypadnout z koloběhu práce a školy. Kempovali jsme už mockrát, ale tohle místo bylo nové – trochu dál od značených cest, u malého rybníka v lese. Žádné zázemí, jen příroda a my. Tak jsme to přesně chtěli.

Mohlo by Vás zajímat:

Lucie (25): Vydali jsme se s kamarády na noční výlet a pak objevili něco nečekaného. Dodnes mi z toho běhá mráz po zádech

Den začal slibně

Když jsme rozbili tábořiště, všechno bylo v pořádku. Děti si hrály, my s mužem rozdělali oheň, snědli večeři, zalezli do stanů. Byla tma, ticho, poslouchali jsme zvuky přírody a povídali si strašidelné historky. Děti to milují. Ale pak jsme to uslyšeli.

Nejdřív jsem si myslela, že se mi to zdá. Pak jsem se na chvíli ztišila a bylo to tam zase – tiché, táhlé kňourání. Znělo to jako dětský pláč. Ale ne takový ten hysterický, spíš unavený, zoufalý. „To může být zvíře, ne?“ ptala se mě manželka, ale mně to bylo divné. To nebyl žádný jelen ani kočka. To znělo jako mimino.

Mohlo by Vás zajímat:

Sandra (32): Bývalá kolegyně se se mnou chtěla sejít. Moje odmítnutí ji možná stálo život

Nikde jsme nenašli žádné stopy

Vylezli jsme ven. Chodili jsme s čelovkou kolem tábora, nahlíželi do křoví, volali. Děti už spaly a díky bohu nás nevnímaly. My dva jsme tam stáli v pyžamech, se světlem namířeným do tmy, a najednou jsme si nebyli jistí vůbec ničím. Pláč se ozýval pořád, někdy zleva, pak zprava, jako by se pohyboval. Ale nikoho jsme neviděli. Žádné stopy, žádný pohyb, jen ten zvuk. Kolem třetí ráno přestal.

Ráno jsme prošli les důkladněji a nenašli jsme nic. Žádné stopy, žádné dítě, žádné lidi. Jen houby a rosu. Ptali jsme se dalších lidí, které jsme potkali, ale nikdo nic neslyšel. Zvažovali jsme, jestli zavolat policii, ale co bychom jim řekli? Že jsme slyšeli něco, co znělo jako pláč? Nakonec jsme to nechali být.

Ale od té doby mám nepříjemný pocit, kdykoli slyším někde dítě plakat. Nikdy jsem dětský pláč příliš nemusel, ale teď z toho mám mrazení. A i když si říkáme, že to možná byl špatný vtip nebo nějaký podivín, co nás chtěl vystrašit, stejně mě někdy napadne, jestli tam v lese opravdu někdo nebyl. A jestli jsme to vůbec slyšeli?

Další příběhy ze života →

Mohlo by Vás zajímat:

Patricie (36): Kamarádka mě viděla ve městě, ač jsem byla doma. Ještě větší šok mě pak čekal při pohledu do skříně