Daniel (39): Kdysi jsme s kamarády na táboře vyvolali ducha, dnes toho hořce lituji. Přízrak z chatky č. 7 stále žije

Myslel jsem, že dětské strachy odplavaly s mléčnými zuby a pubertálními sny. A pak mi napsal Vojta, můj kamarád z dětství. Prý bude letos dělat vedoucího na letním táboře. V témže areálu, kde jsme před dvaceti lety vyvolávali ducha.

Mohlo by Vás zajímat:

Danuše (34): Ta chalupa mi přišla jako z pohádky. Dokud mi syn s hrůzou nevylíčil, co zde během dne zažívá

Vymýšleli jsme si strašidla – až jedno přišlo

Bylo mi jedenáct a poprvé jsem byl bez rodičů. Čtrnáctidenní tábor kdesi uprostřed lesů. Vedoucí si nás moc nevšímali, což se nám líbilo. My, kluci, jsme chtěli být tvrdí. Ale jakmile padla tma, zalezli jsme do spacáků a šeptem se předháněli v duchařských historkách.

Jednou večer, když jsme měli noční hru a vedoucí se motali kolem ohniště, Vojta navrhl: „Co kdybychom vyvolávali duchy?“ „Koho jako?“ opáčil jsem. „Třeba nějakého starého táborníka. Nebo vedoucího, co tu umřel. Říká se, že tu před lety někdo z tábora zmizel,“ pokračoval Vojta.

Tehdy jsme tomu říkali sranda. V kruhu z šišek, s rozsvícenou baterkou pod obličejem a uprostřed hřiště, kde podle vyprávění kdysi byla kuchyně. Vojta měl papír s „duchovním rituálem“, který opsal z jakéhosi časopisu. A také improvizované „ano/ne kolečko“ z kartonu. Položili jsme na něj starou pětikorunu a prstem se jí dotkli.

Nejdřív se nic nedělo. Smáli jsme se. Pak se ale kolečko najednou pohnulo. Jen o milimetr, ale dost na to, aby se ve mně něco stáhlo. „Kdo jsi?“ zeptal se Vojta. A kolečko se posunulo na „N“ a pak na „O“. Než jsme stačili zareagovat, spadla baterka a světlo zhaslo. Všichni jsme začali ječet. Mysleli jsme, že nás někdo straší. Ale nikdo nepřiběhl. A když jsme pak opatrně znovu rozsvítili, kolečko se nacházelo mimo karton. Mince také ležela stranou, jako by ji něco odhodilo. Od té noci se začaly dít zvláštní věci.

Mohlo by Vás zajímat:

Naděžda (35): Před lety jsem na dětském táboře zažívala muka. Letos tam mám jet znovu, bojím se jako nikdy v životě

Byla to jen hra, nebo ne?

Třeba se měnil vzduch v chatce. V noci byl najednou dusný, těžký, jako by se do něj vplížil hnilobný pach vlhké půdy. Jednou ráno se Vojta probudil s poškrábanou rukou. Prý se škrábal ze spaní, jenže ty škrábance byly tři, paralelní, jako od zvířete. V chatce číslo 7, kde jsme spali, se začala zabouchávat okna, přestože bylo bezvětří. Jeden kluk – Michal – se večer zničehonic rozbrečel a tvrdil, že slyšel zpod postele šeptání.

Tábor se chýlil ke konci, i když poslední dny byly zvláštně napjaté. Nikdo se o tom, co se dělo, moc nebavil. A vedoucí o ničem nevěděli – nebo to nechtěli řešit. Když jsme se loučili, měli jsme divný pocit, že něco zůstalo nedořešené. Na žádný tábor už jsem od té doby nejel. „Člověče, dělám vedoucího na táboře. Hádej kde? V Borech. Jo, tam. Chceš se stavit na víkend? Máme volné místo, klidně jako host. Děcka by tě zbožňovala, vem kytaru,“ napsal mi nedávno Vojta.

Dlouho jsem ho neviděl, ale rozhodl jsem se na tábor vyrazit. Byl jsem vlastně celkem zvědavý. Jenže pak mi přišla ještě jedna zpráva a po té už jsem zapochyboval. Po zádech mi přejel mráz a vše se mi vybavilo. „Představ si, máme tady holku, co tvrdí, že se v noci budí, protože jí někdo tahá za deku. A dvě děti si stěžovaly, že se samy od sebe otevírají dveře. Hádej, v jaké chatce spí…“

Mohlo by Vás zajímat:

Dagmar (49): Dodnes mám trauma z děsivé bojovky na táboře. V lese jsem zahlédla přízrak se sekerou a useknutou hlavou

Co když to tehdy nebyla hra?

Možná jsme před dvaceti lety něco otevřeli. A možná se to nikdy nezavřelo. Neříkám, že věřím na duchy, ale od té doby se bojím hlubokého ticha. A táborových oken, co se samy hýbou. A bojím se, že když tam pojedu, budu muset tomu strachu čelit.

Zatím jsem Vojtovi napsal jen: „Díky, uvidím podle práce.“ Ale v noci se mi zdálo, že znovu sedím na zemi, kolem mě šišky, a stín někoho cizího přechází za stromy. Snad si to všechno jen pamatuju jinak. A třeba také ne.

Další příběhy ze života →

Mohlo by Vás zajímat:

Julie (22): Za bouřek potkávám dávného kamaráda z dětství. Kdysi na táboře ho zabil blesk