Nina (37): Moje malá dcera se často smála na skříň. Když později začala mluvit, dozvěděla jsem se něco děsivého

Natálka se na skříň usmívala už jako miminko. Měla jsem z toho vždycky strach, ale snažila se toho moc nevšímat. Když coby batole promluvila, přejel mi mráz po zádech. Prý na ní mává nějaké paní. Pak jsem díky ukolébavce zjistila, o koho se jedná.

Mohlo by Vás zajímat:

Bořek (36): Moje přítelkyně má zvláštní nadání. Vnímá duchy v mém domě a já se bojím o její duševní zdraví

Dcerka se konečně začala usmívat

Na první měsíce s malou dcerkou vzpomínám s láskou, ale nebudu zastírat, že to nebylo jednoduché. Kolotoč kojení, přebalování a pláče se zlomil ve chvíli, kdy se na nás Natálka poprvé usmála. Náročné chvilky byly v tu ránu téměř zapomenuty. Naše miminko se usmívalo stále víc a to nejen na nás, ale na všechno kolem.

Jednou jsem se otočila zády, zatímco se Natálka probouzela v postýlce a zaslechla jsem hlasitý smích. Podívala se se na ni v domnění, že kouká mým směrem. Ale ona se nadšeně smála přímo na skříň. Připadalo mi to vtipné, ale jen do chvíle, kdy se to stalo běžnou součástí dne i noci. Natálka se na skříň smála víc než na mě a manžela.

Prakticky po probuzení se hned otáčela na to místo, během kojení jí malá očka bloudila ke skříni a rozesmátou pusinku měla do rohu pokoje i v noci. Začala jsem se bát, že tam vidí něco, co já ne. Manžel hned zahnal moje „přihlouplé“ obavy. Máma mě v tom ale utvrdila. „Ty jsi taky viděla cosi na stropě, když jsi byla mimino. Malé děti jsou ještě spojené s nadpřirozenem,“ řekla, jakoby šlo o běžnou informaci.

Mohlo by Vás zajímat:

Katka (25): Na duchy jsem nikdy nevěřila. Až nedávná seance mě přesvědčila o tom, že na těch povídačkách něco je

Přestala jsem si toho všímat

Jednou byl manžel pracovně přes noc mimo domov a to jsem se opravdu bála. Natálka se zase smála na skříň, když odbila půlnoc. Pak zvedla hlavu i naše spící kočka a rovněž se dlouze zadívala stejným směrem. Usínala jsem s bušícím srdcem a pocitem, že mě někdo sleduje.

Ráno jsem si zkusila ke skříni stoupnout a zavřít oči. Všude na těle se mi udělala husí kůže a cítila jsem chlad. Opravdu jsem byla vyděšená, ale nedalo se s tím nic moc dělat. Skříň mi manžel vyhodit zakázal. Nechtěla jsem navíc působit hystericky, a tak jsem si toho zkrátka přestala všímat.

Nakonec, jako bych se s tím úkazem sžila. Dcerku jsem mohla nechat chvíli jen tak v postýlce a neplakala, protože ji „něco“ hlídalo a bavilo. Postupem času se Natálka naučila mluvit a to jsem se pak teprve dozvěděla věci, které mě vyděsily. Zároveň mi to všechno začalo dávat smysl a uklidnila jsem se.

Mohlo by Vás zajímat:

Růžena (55): Na duchy jsem nikdy nevěřila, ale události na chalupě mě přiměly změnit názor

Natálku asi chodí navštěvovat babička

„Pani mává, tam,“ řekla jednou večer po koupání Natálka a ukázala na skříň. Zatrnulo mi a ani za nic jsem se tím směrem nedokázala podívat. Dělala jsem, jakože dcerce vůbec nerozumím. Ale už mi bylo jasné, že vidí ducha. Brzy jsem se dozvěděla, o koho se přesně jedná.

Natálka si začala broukat ukolébavku, kterou mi zpívala babička. Těžko ji znala ode mě, protože jsem na ni prakticky zapomněla. Vzpomněla jsem si až ve chvíli, kdy jsem ji po letech slyšela od dcerky. Pochopila jsem, že to moje babička chodí za Natálkou. Od té doby se mi vlastně ulevilo, přestože je to pro mě dost strašidelné.

Další příběhy ze života →

Mohlo by Vás zajímat:

Sandra (42): Nachytala jsem své děti, jak vyvolávají duchy. Nikdy v životě jsem se tak nebála