Diana (40): Vždy jsem toužila po dítěti. Místo štěstí ale cítím prázdnotu a touhu po svobodě

Dneska už nechápu, proč jsem tak moc toužila po miminku. Vůbec mě nebaví být matkou; ta životní změna byla pro mě šok. I když už dcera povyrostla, výchova dítěte mě prostě nebaví. Postarám se o ni, to ano, mám ji ráda, vždy bych ji ochránila, ale dny, kdy jsem s ní od rána do večera, jsou pro mě utrpení. Až pozdě jsem pochopila, že mateřství není nic pro mě.

Alice (33): Manžel se těšil na miminko. Ovšem jen do chvíle, než syna poprvé spatřil

Patřil mi celý svět

Vždycky jsem věděla, že chci být máma. Každé miminko mě dojalo, malé děti, které jsem potkávala na hřištích, mě bavily, dokonce jsem pomáhala hlídat děti sestřenici, zatímco jiné kamarádky řešily kluby a lásky. Moje máma mi často říkala: „Moc tě prosím, nepospíchej s mateřstvím, máš ještě času dost,“ jako by se bála, že do toho skočím po hlavě. Nemusela se bát, mně se lásky vyhýbaly, zkrátka život měl se mnou jiný plán.

I když jsem měla pořád před očima rodinu a miminko, vložila jsem energii jinam a vystudovala jsem prestižní školu v Londýně. Pak jsem nějaký čas cestovala a navštěvovala místa, o kterých jsem dřív jen četla, a měla pocit, že mi patří celý svět. Cestovala jsem s batohem i s kufrem, popíjela kávu v Paříži, dívala se na hvězdy v Andách, jindy poslouchala koncert v Sydney.

Jana (30): Vždycky jsem si cenila své svobody. A teď si budu brát staršího muže, který mě o ruku požádal dopisem

Narození dcery byl pro mě šok

Po nějakém čase nastala doba, kdy jsem se chystala usadit. A potkala jsem Honzu, nenápadného kluka, nebo spíš muže, který by mi modré z nebe snesl. Brala jsem to tak, že začíná nová životní kapitola a že se konečně dočkám vytouženého miminka. Otěhotněla jsem poměrně brzy, ale nijak jsem si těhotenství neužívala, připadala jsem si jako neforemná velryba.

Porod byl těžší, než jsem čekala, ale největší šok přišel až pak. Držela jsem dceru v náručí a nic. Rozhodně jsem žádnou mateřskou láskou opilá nebyla, cítila jsem jen vyčerpání a nekonečnou prázdnotu. „To přijde časem,“ utěšovala mě moje máma, jenže týdny ubíhaly a místo radosti jsem cítila jen chaos, nervozitu a strach.

Nespala jsem, neměla jsem energii a hlavně – neuměla jsem být klidná. Každý pláč mě roztřásl, každý křik mě rozčiloval. Připadala jsem si neschopná. A jako vrchol všeho měli všichni kolem mne potřebu mi radit. Moje matka, tchyně a samozřejmě především kamarádky, které už děti měly. Rady typu: „Musíš jí zpívat,“ či „Měla by ses víc usmívat,“ nebo dokonce: „Já to zvládala levou zadní,“ mě vždycky akorát dorazily.

Nora (42): Po třetím porodu mě zachránila máma. Díky ní jsem se dokázala znovu nadechnout a postavit na nohy

Vzpomínám na svou svobodnou minulost

Nechápu, proč jsem tak toužila po dítěti, co mě na mateřství tak okouzlovalo. Dnes už necítím poslání v tom být máma. Pravda, bylo mi už pětatřicet let, měla jsem nejvyšší čas stát se matkou, a nakonec mě do toho nikdo nijak netlačil – ale najednou, když jsem se tou matkou konečně stala, jsem uvažovala úplně jinak než před těmi dvaceti lety, kdy jsem nakukovala do kočárků.

Teď už se mi přehoupla čtyřicítka, dcera půjde brzo do školy, ale dobře vím, že jsem prostě neměla být matkou. Nemám na to trpělivost, netěší mě to, nevyžívám se v pohádkách ani v konverzacích s matkami na hřišti. Někdy v noci, když oba mí soukmenovci – můj Honza i dcera – už spí, sedím u okna, koukám se do tmy a vzpomínám na dobu, kdy jsem stála na letištích s pasem v ruce, žila bez velkého plánování, popíjela víno a byla šťastná. Bojím se přiznat, že bych tu úžasnou svobodu chtěla zpátky a že roli, na kterou jsem se tolik těšila, nezvládám.

Honza se celé ty roky snaží a tím víc se stydím. Utěšuji se tím, že je to jen přechodná fáze, ale bojím se, že i když mi přibudou roky a tak nějak se zklidním, nebudu nikdy takovou matkou, jakou by mě Honza chtěl mít – a moje dcera si zasloužila.

Další příběhy ze života →

Jana (27): S přítelem jsme si v posteli hráli na elfy a rytíře. Pak chtěl převleky přenést i do reality