Lada (37): Dcera odjela poprvé na tábor a já se těšila na pohodu. Nakonec jsem se celou dobu nervovala

Jedno z dětí mělo odjet na tábor a já se těšila na volnější ruce a částečnou pohodu. Realita? První tři dny jsem seděla u telefonu s mobilem na hlasitý odposlech jako agent v pohotovosti.

Mohlo by Vás zajímat:

Marie (62): Z Prahy jsme s dědou utekli do přírody. Vnuci u nás zažívají ty nejlepší prázdniny

Malovala jsem si to příliš růžově

Jako máma tří dětí jsem se na dětský tábor dívala jako na malý zázrak. Nejstarší dcera Anička (9) jela poprvé sama na deset dní mimo domov. Já jsem si v duchu představovala, jak si s mladšími dětmi budeme číst, malovat a užívat si pohody bez sourozeneckých hádek. Loučení bylo dojemnější, než jsem čekala. Hned druhý den jsem ale pocítila víc energie, když si babička odvezla mladší děti na výlet.

Jenže to jsem si to malovala příliš růžově. Anička se totiž ozvala a ne zrovna s nadšením. „Mami, tady se jí úplně hrozné jídlo. A večer nám vyprávěli historku o kostlivci a já pak nemohla spát. Taky jsem si zapomněla pantofle.“ Říkala to s tak dramatickým tónem, že jsem málem sedla do auta a jela ji zachránit. Manžel mě zarazil: „To je tábor. Ne lázně.“ Jenže copak jsem ji mohla nechat na táboře bez sandálů? Vždyť by si časem v teniskách uvařila nohy.

Poslala jsem ji tedy balík kurýrem. Jenže z dětského tábora se náhle stal trénink veškerých mých obav. Každý večer jsem měla tendenci jim tam volat, ale bála jsem se, že mě označí za „hysterku“. V naší rodičovské WhatsApp skupině to žilo. Jeden večer totiž přišla zpráva: „Máme menší žaludeční virovou epizodku. Prosíme o klid.“ Zatmělo se mi před očima. A pak mi přišla SMS: „Mami, pozvracela jsem se. Ale paní vedoucí mi dala pytlík a heřmánkový čaj. Je hodná.“

Mohlo by Vás zajímat:

Marie (65): Dcera chce hlídat vnoučata celý měsíc, aby si mohla užívat. Když jsem odmítla, začala mě citově vydírat

Musela jsem se uklidnit, abych pro dceru nepřijela

Anička se mi brzy pochlubila, že už večer nebrečí a měla už šest klíšťat. Nervózně jsem zjišťovala, jestli si na sebe cáká netoxický repelent, ale prý ho někde ztratila. Pár klíšťat si Anička vytáhla dokonce sama a o zbytek se postarala praktikantka. Ta jí dokonce klíšťata vytahovala dnes již zastaralým způsobem pomocí oleje a vytáčení. To mě dostalo. Copak nemají rozumné zdravotníky?

Zavolala jsem vedoucímu a stěžovala si. Sám mi zdůraznil, že jsem měla děti proti klíšťové encefalitidě očkovat. Měl pravdu, ten rok jsme očkování „prokaučovali“. Sedla jsem si na postel a rozbrečela se. Ne kvůli tomu zvracení ani klíšťatům. Ale protože se tam o ni někdo staral. A zvládli to beze mě. Poprvé jsem měla pocit, že roste a nepotřebuje mě.

Nějak mi nedocházel fakt, že sice potřebuji přes léto pomoc a nějaké to hlídání – jenže jsem si zatím zcela neuvědomila, že dcera roste a obejde se beze mě. Manžel kroutil hlavou nad tím, jak jsem to prožívala. „Vždyť jsi se těšila, až bude na táboře, asi tak od jara!“ Asi jsem tajně doufala, že mi Anička zavolá, že chce domů.

Mohlo by Vás zajímat:

Naděžda (35): Před lety jsem na dětském táboře zažívala muka. Letos tam mám jet znovu, bojím se jako nikdy v životě

Dětský tábor je zkouška i pro rodiče

Když se po deseti dnech vrátila, byla jiná. Ospalá, spálená na ramenou, s batohem plným špinavého prádla a pokladem v krabičce od taveného sýra. Ukázala mi provázky, co si vázali na ruce, kamínek z výletu, a fotku s vedoucím, do kterého byla evidentně platonicky zamilovaná. „Mami, on nám zpíval u ohně! A uměl hrozně hezky napodobit vlka.“

Já poslouchala, smála se a v duchu děkovala všem lidem, co věnují čas cizím dětem v lese. Jasně, měla špinavé vlasy. dva večery plakala. Ale třetí se smála a ten další hrála divadlo. Příště už nebudu tak vyšilovat. Protože být máma znamená také naučit se pouštět. I když máte chuť balit pantofle a jídlo a jet do lesů.

Další příběhy ze života →

Mohlo by Vás zajímat:

Magdalena (42): Větší trapas jsem nezažila. Dceru jsme museli předčasně odvézt z tábora rovnou na gynekologii