Janka (25): Nesnášela jsem tábory a přespávací akce. Dneska je pořádám, protože jsem našla děti, které je potřebují

Odmala jsem měla odpor ke všem akcím, kde se přespávalo mimo domov. Školy v přírodě, tábory, lyžáky – už jen představa, že bych spala někde v cizím prostředí, mě děsila. Vždycky jsem si našla výmluvu, proč nejet. Jednou jsem předstírala, že jsem nemocná, jindy jsem rodiče uprosilа, aby mě odhlásili. Doma jsem se cítila bezpečně a nic jiného mě nezajímalo.

Cecílie (43): Vzala jsem děti na školní výlet, chtěla jsem jim ukázat život na farmě. Vraceli jsme se traumatizovaní

Přemluvila mě kamarádka

Na gymplu se to ale změnilo. Moje nejlepší kamarádka byla ten typ, který všude jel, všude se zapojil a přivezla domů hromadu historek. Když mě ve druháku přemlouvala, ať s ní jedu na tábor jako pomocná síla, málem jsem se jí vysmála. Jenže ona nepřestala naléhat. Slíbila, že tam budeme spolu, že mi pomůže a že to bude jiné, protože tentokrát nepojedu jako účastník, ale jako někdo, kdo se stará o chod. Nakonec jsem kývla, spíš proto, že jsem nechtěla přijít o léto s ní.

První dny byly peklo. Měla jsem pocit, že tam nepatřím. Noci v chatce se mi zdály nekonečné, všechno bylo hlučné a cizí. Děti byly divoké a já nevěděla, jak je zvládnout. Práce bylo hodně a nebyla vždycky jednoduchá. Přemýšlela jsem, že sbalím věci a odjedu domů.

Jenže pak jsem potkala skupinu dětí, které se držely trochu stranou. Byly z dětských domovů, některé z rodin, kde to neměly jednoduché. Byly jiné – pozorné, opatrné, vděčné za každou drobnost. Něco se ve mně zlomilo. Najednou jsem přestala řešit sebe a svoje strachy a začala vnímat je.

Dáša (29): Po škole jsem dostala prestižní místo, kde jsem nic nemusela. Až po letech jsem se dozvěděla proč

Našla jsem svoji skupinku

Každý večer jsme si spolu povídali, hráli hry nebo jen seděli u ohně. Postupně jsem zjistila, že s nimi dokážu být naprosto přirozená. Neřešila jsem, jestli spím doma, nebo někde v chatce uprostřed lesa. Vůbec mi to nepřišlo důležité. Poprvé v životě jsem měla pocit, že se na mě nikdo nesoustředí. A nesoudí mě, protože svých problémů má dost.

Když jsem se z tábora vracela, věděla jsem, že to není naposled. Přihlásila jsem se znovu, tentokrát už s větší jistotou. O rok později jsem sama navrhla program. A dnes? Organizuji vlastní tábor pro znevýhodněné děti.

Je to paradox – člověk, který se celý život bál přespat mimo domov, dnes plánuje, kolik spacáků bude potřeba, a vymýšlí, jak dětem, které to nemají v životě jednoduché, zpříjemnit týden daleko od jejich běžné reality. Nikdy bych nevěřila, že se moje největší slabost promění v něco, co mi dává největší smysl.

Další příběhy ze života →

Lenka (24): Chtěla jsme mámě k narozeninám splnit přání. Vůbec jsem ale netušila, kde to celé skončí