Aneta (48): Dcera žije naplno, ale syn jen přežívá. A já cítím smutek i bezmoc

Petr byl odjakživa tišší a klidnější než jeho vrstevníci. Ale když byl malý, býval zvědavý, milý a vtipný. Rád se smál, miloval vtipy. Jenže jak rostl, tak se víc a víc uzavíral do svého vlastního světa. I doma je potichu. Chodí tiše a odpovídá jednoslovně. Většinu dní je zavřený v pokoji, zpravidla sedí u počítače. Nechodí ven, nezajímá se o svět. Jednoduše žádné výlety, žádní kamarádi, žádné večery na pivu. Nikdy jsem ho neviděla se slečnou, ale ani s klukem. Řekl mi, že ho lidé nezajímají.

Evita (45): Syn nám oznámil, že je gay. Manžel tvrdí, že je to teď moderní a že ho to brzy přejde

Lidé ho prý vyčerpávají

Petr studuje, ale většinu přednášek zvládá on-line. Je chytrý, gymnáziem vždy proplouval bez problémů. Tím, že je pořád doma a já mám často home office, bych o něm měla vcelku hodně vědět. Ale nevím o něm prakticky nic. Když byl v pubertě, nějakou dobu jsem si myslela, že bude spíš na kluky, dívky pro něj byly vzduch. Ale spletla jsem se.

Nedávno jsem sebrala odvahu a zeptala se ho přímo: „Petře, byl jsi někdy zamilovaný?“ Ani nezvedl oči a odpověděl: „Ne. Nikdy. Já na lidi prostě nejsem,“ řekl. Zůstala jsem sedět s otevřenou pusou. „Jak to myslíš?“ zkusila jsem to ještě. On jen pokrčil rameny: „Nikdo mě nepřitahuje. Ani holky, ani kluci. Nikdo mě nezajímá. Lidi mě vyčerpávají.“ Chtělo se mi brečet. Ne proto, že by byl „jiný“, ale protože vypadal, jako by se se světem dávno rozloučil. Jako by mu neměl co nabídnout.

Iris (29): Odmalička jsem si moc přála děti. Bohužel moje orientace mi to neumožňuje

Dcera je pravý opak

Klára, moje mladší, je jako hurikán. Vrací se pozdě domů, hádá se, směje se nahlas, pak brečí kvůli klukovi. Kdybych neměla Petra, asi bych vše víc hrotila. Ale jsem ráda, že je Klára v pořádku. Se svým bráškou nemá prakticky žádný vztah. Občas ho ale pochopitelně komentuje.

„Proč pořád čumí doma? Vždyť je to naprostý asociál? Spoustu lidí mi vůbec nevěří, že mám bráchu!“ vykřikovala doma nedávno tak, aby ji Petr slyšel. Vím, že má pravdu. Ale nechci to slyšet od ní. „Kláro, je prostě citlivější, každý máte něco unikátního“ bránila jsem ho. Smála se mi, zjevně se chtěla hádat, jsem v tomto směru takový její tréninkový trenažer. „Je zalezlý jak křeček. A tys ho takhle vychovala!“

Sice jsem jí řekla, že to přehnala, ale z části pravdu asi má. Možná jsem svého tichého a uzavřeného „chlapečka“ chránila až moc. Možná jsem mu dovolila příliš dlouho se schovávat.

Veronika (45): Můj syn je asi gay. Viděla jsem ho v televizi, za ruku držel kluka a vtiskl mu polibek

Padá na mě smutek

Někdy stojím večer za dveřmi jeho pokoje. Chci zaklepat, jen se zeptat, jak se má. Mluvit s ním. Ale pak to neudělám. Protože vím, že stejně odpoví: „Hmm.“ A dál bude zírat do monitoru, anebo ležet ve tmě, sluchátka v uších, oči upřené do stropu.

Neumím si představit, jaký život ho čeká. Bez partnerky či partnera, bez přátel, asi i bez ambicí. Přijde mi, že vlastně nežije, jen přežívá, existuje. Víc a víc si říkám, co bude dál? Školu zřejmě dokončí, ale bude pracovat? Neumím si to představit. Klárka plánuje cestovat, myslím, že po střední „uteče z domova“. Ale co Petr? Ten s námi bude žít, tedy spíš existovat ve svém pokoji, celý svůj život? Je to nesmírně smutná představa.

Další příběhy ze života →

Lukáš (25): Přiznal jsem rodičům, že jsem gay. Otcova prudká reakce mě hluboce ranila