Jolana (34): Mám strach, dcera si neustále hraje na psa. Odmítá dokonce jíst z talíře

Klárka strávila skoro celé léto na vsi u mých rodičů a miluje to tam. A nejen to místo a své prarodiče, ale zbožňuje i jejich fenku Báru. Byly spolu od rána do noci. Celé dny se přetahovaly o klacky, běhaly po zahradě a válely se v trávě. Přišlo mi úžasné, jak má dcera blízko k přírodě a zvířatům. Ve městě si toho v tomto směru moc neužije. Loučení s prázdninami bylo těžké. Naprosto jsem se nedivila, když si Klárka začala hrát doma na psa – chyběla jí zkrátka Bára. Jenže její hra pokračuje už třetí týden a já se začínám obávat, zda je dcera duševně v pořádku.

Jana (38): Dcera se rozhodla odejít ze školy. Já a manžel jsme z toho nešťastní

Chtěla spát v pelíšku

Neustále doma leze po čtyřech, štěká, vrčí, anebo mě třeba místo polibku oblízne a pak mi přinese ponožky v puse... Smála jsem se tomu, připadalo mi to roztomilé. Jenže pak odmítla jíst u stolu. Řekla mi: „Jsem pes, psi jedí z misky.“ Bohužel jsem na hru zpočátku přistoupila a nyní nevím, jak se „pejska“ zbavit. Klára doma odmítá jíst jinak. Ale to není vše!

Dřív neusnula bez čtení pohádky, ale nyní mi opakuje: „Pejsci nečtou a spí v pelíšku.“ Pelíšek se mi jí podařilo naštěstí vymluvit. Přece nemůže spát na zemi! Do školky by pak chodila nevyspalá. Podobně jsme bojovali s oblečením a obojkem. Ještěže si nyní lidé psy tolik polidšťují, to mi přesvědčování hodně ulehčilo.

Můj muž to bere s humorem: „To přejde. Když mi bylo pět, chtěl jsem být bagr,“ pronesl a mávl rukou. Jenže Klárka žije svou hrou každou minutu. Na pískovišti nehledá kamarády, ale hrabe jako pes, děti se jí smějí. Zpočátku některé Klárky hra bavila, ale nyní se jí na hřišti spíš straní. Přiznávám se, že mi dochází trpělivost a začínám mít strach. Někdy mám až husí kůži, když vidím, jak vážně svou hru bere.

Marika (28): Dcera dostala od neznámé ženy plyšáka. Ten mi teď doma nahání hrůzu

Ve školce je to mírnější

Když jsem si o tom poprvé povídala s učitelkou ze školky, smála se: „Jojo, Klárka je náš pejsánek. Ale uklidním vás, podle toho, co vyprávíte, je ve školce mnohem více holčička než psík.“ Prý má období, kdy si občas lehne pod stůl nebo štěkne na kamaráda, ale jinak se chová jako každé jiné dítě. Učitelka tvrdí, že jí to přejde, že není první ani poslední dítě s tak nezkrotnou fantazií.

Jenže doma to rozhodně tak mírné není a dle mého už ta podivná hra trvá docela dlouho! Nedávno mi dokonce zcela vážně řekla, že už jí roste ocásek! Nahmatala si místo v dolní části zad, zřejmě kostrč, které tak trochu působí. Dřív bych se tomu smála, ale nyní mi vůbec není do smíchu!

Renata (45): Náhodou jsem objevila deník své dospívající dcery. Její tajemství mě vyděsilo

Kdy říct dost?

Čím déle vše trvá, tím víc si kladu otázku, zda nemám dcery hru zkrátka ignorovat. Jednoduše jí sdělit, že jí nikdy nebudu brát jako psa, ale jako holčičku. Nechci ji podporovat v tom, aby jí všichni brali víc a víc jako podivína.

Radila jsem se dokonce v jedné online psychologické poradně, psycholožka mi řekla: „Nemusíte se bát, je to jen přebujelá fantazie a silná identifikace, která se vyčerpá sama.“ Ale za jak dlouho? Už nechci, aby mě olizovala v autobuse a vyžadovala pití v misce!

Další příběhy ze života →

Diana (49): Má dcera chce rodit doma a já šílím strachy. Žádná domluva nepomáhá