Facebook
Instagram
Dagmar zažila na dětském táboře hrůzu, kterou může stěží vylíčit. Při noční bojovce zahlédla přízrak se sekerou a useknutou hlavou v ruce. Později se domnívala, že šlo o jednoho z převlečených vedoucích, jenže nedávná návštěva onoho místa její teorii mocně nahlodala.
Tábor, který jsem zažila v devíti letech, přivodil trauma mnoha dětem. Noční bojovky by dnes rozhodně neprošly. Tehdy pobíhali vedoucí po lese převlečení za vrahy a duchy. Já se na stejné místo dostala nedávno a vrátila se mi všechna ta hrůza.
Táborová bojovka mě pronásleduje celý život
Na tábor, kam mě poslali rodiče, když mi bylo devět, nikdy nezapomenu. Vzpamatovávala jsem se z něj zbytek prázdnin. Jela jsem tam sama, rodiče chtěli, abych se skamarádila na místě. Dříve to tak fungovalo běžně. Většinou se zadařilo a kamarádky jsem si našla už druhý den. Vedoucí na tomto táboře byli ale jiní, než na jaké jsem byla zvyklá.
Byli to nějací studenti umění, kteří dělali amatérské divadlo. Tehdy jsem je brala jako autoritu, dnes se na to dívám jinak. Skupina mladých lidí, kteří se jeli na tábor hlavně bavit. Po večerech pařili u ohně a ráno vyspávali. My, děti, byly často celé dopoledne bez dozoru, ale moc nám to nevadilo. Táborové hry probíhaly spontánně. Většinou někdo zavelel, že se jde někam hledat poklad, a všechna pravidla se zmateně vymýšlela za pochodu.
Pak přišly na řadu noční bojovky a hned u té první jsem pochopila, že to nebude legrace. Vzbudili nás uprostřed noci poplachem a nahnali nás k potoku. Tím jsme se nějaký kus cesty museli brodit a do toho nás pronásledovali vodníci. Od potoka se ozýval křik dětí a ty nejmenší šly pak spát s pláčem a voláním po maminkách. Každou druhou noc probíhalo něco podobného, ale nejhrůznější bojovka měla teprve přijít.
Cestu nás zkřížil přízrak s useknutou hlavou
Na táboře vypustili vedoucí do oběhu historku, že se v okolí potlouká vrah. Usekal hlavy celé rodině a pak utekl, než ho zavřeli do vězení. Jedna z hlav se stále nenašla. Už to samo o sobě bylo tak hrozné, že jsme se před spaním všichni zavírali do spacáků a koukal nám jen nos. Během poslední bojovky se však pověstný vrah objevil.
Museli jsme chodit po jednom lesní cestičkou až ke zřícenině, kde jsme měli zapálit svíčku. Celou dobu nás strašili vedoucí převlečení za strašidla, takže se z lesa každou chvíli ozval vyděšený řev. My, mladší děti, jsme podváděly, nešly jsme po jednom a samozřejmě na sebe při nejbližší příležitosti čekaly. Šlo nás tedy celkem osm, ale stejně jsme se všichni báli.
Přes cestu se najednou vyřítil člověk, který držel v jedné ruce sekyru a v druhé něco, co vypadalo jako hlava. Všichni jsme svorně zaječeli a rozutekli se do všech stran jako vyděšení králíci. Tu noc se bojovka nepovedla, vedoucí museli hledat některé děti až do rána. Sami měli nakonec nahnáno a to jim rozhodně patří. Nikdo z nich se prý za vraha s hlavou nepřevlékl, ale nevěřila jsem jim. Doma jsem vyprávěla o dění na táboře až o mnoho let později a rodiče byli naprosto v šoku.
O mnoho let později se zážitek opakoval
O několik desítek let později jsem se ocitla v okolí bývalého tábora, aniž bych o tom věděla. Pobývala jsem u kolegyně na chatě a večer jsme si vyšly do vedlejší vesničky na drink a do letního kina. Vracely jsme se hodně po půlnoci lesem a nedaleko nás se najednou ozvalo zakvílení. Schovaly jsme se do houští a viděly, jak kolem nás proběhl muž se sekyrou. Nebo to aspoň v té tmě jako sekyra vypadalo.
Strnula jsem, kolegyně se naopak dala na útěk. Když jsem ji šla hledat, zabloudila jsem až ke zřícenině, kterou jsem si velmi dobře pamatovala. Tam jsem se vyděšeně schoulila, všechen strach z dětství se mi vrátil. Copak ten muž byl opravdový? O něco později mě našla kolegyně s baterkou a dvěma sousedy. Ten muž prý neměl sekyru, byl to jen obyčejný hajný. Nikdo už mě tam každopádně nedostane.
Další příběhy ze života →
Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na redakce@lifee.cz.
