Facebook
Instagram
TikTok
YouTube
Martina má nejlepší kamarádku Adélu. Je to žena, které si všimne každý – krásná, společenská a vtipná. Přesto v jejím životě zůstávalo prázdné místo, které si nikdo nedokázal vysvětlit. Až při jednom posezení se začalo ukazovat, kde by mohl být skutečný problém...
Seděli jsme s přáteli v naší oblíbené vinárně. Adéla zářila jako vždycky. Byla to žena, které byste si všimli, i kdyby se snažila splynout s davem – vysoká, štíhlá, krásně vysportovaná postava, uvolněný úsměv a ta jiskra v očích, která přitahovala lidi jako magnet. Uměla se bavit s kýmkoliv, měla nadhled, smysl pro humor a přesto jsme pokaždé, když došla řeč na vztahy, stáli před stejnou záhadou: jak je možné, že ve svých osmatřiceti letech je pořád sama?
Ve víně je pravda
A nebylo to proto, že by nechtěla. Naopak, Adéla byla víc než aktivní. Chodila mezi lidi, měla spoustu přátel, nikdy nechyběla na žádné oslavě nebo výletě. A když se zrovna neseznamovala přirozeně, využívala všechny možné seznamky a aplikace. Vždycky říkala, že nechce sedět doma a čekat, že princ zazvoní u dveří. Jenže pokaždé to skončilo stejně – zklamáním.
Ten večer, kdy jsme spolu seděly nad sklenkou červeného, byla Adéla ve svém živlu. Smála se, gestikulovala rukama a vyprávěla, jak potkala někoho nového. „Tentokrát je to jiné,“ říkala zasněně. „Cítím, že tohle by mohlo vyjít. Je to tak intenzivní, mám z toho fakt dobrý pocit.“ A pak dodala s rozzářenýma očima: „Dokonce jsme už mluvili o rodině.“
Pravda občas bolí
V tu chvíli jsme se na sebe s kamarády podívali. Byl to okamžik, kdy jsme pochopili, proč všechny její lásky končí rychleji než začnou. Adéla byla schopná už po třetím rande začít plánovat svatbu, stěhování a společný byt. To, co by většina lidí vnímala jako pomalý proces poznávání, ona brala rovnou jako startovní čáru k budoucnosti. Bylo to šílené. V duchu jsem si říkala, že kdybych byla na místě toho muže, taky bych se lekla.
„Adél,“ zkusila jsem opatrně, „nemyslíš, že je trochu brzy takhle mluvit o rodině? Možná by stálo za to se nejdřív víc poznat, zjistit, jestli si opravdu sedíte...“
Na okamžik se její tvář stáhla. „Proč se nikdy neumíte radovat se mnou?“ zeptala se. V jejím hlase bylo zklamání i lehký tón výčitky. „Já vám tady otevřu srdce a vy mi hned říkáte, že to nedopadne. Já jen nechci ztrácet čas. Už nejsem nejmladší, chci rodinu, děti...“
Cítila jsem, jak se atmosféra mění. My jsme se jí jen snažili nastavit zrcadlo, ale ona to vzala jako útok. Vzápětí se uraženě zvedla a odešla. Zůstali jsme sedět a vyměnili si pohledy plné bezmoci. Bylo nám jí líto.
Mít otevřené oči neznamená vidět
Uběhl týden a já už to skoro pustila z hlavy, když mi zazvonil telefon. „Ahoj,“ ozvala se Adéla tiše. „Hele, nedaly bychom někdy kafe?“ Bylo mi jasné, že něco není v pořádku. „Co se stalo?“ zeptala jsem se. Chvíli mlčela a pak vydechla: „On se už neozval. Prostě zmizel. Nechápu to. Myslela jsem, že je to jiné...“
Setkaly jsme se v kavárně. Seděla proti mně, tentokrát bez záře v očích, a míchala lžičkou kávu, aniž by z ní upila. Byla zklamaná, ale i trochu naštvaná – na něj, na sebe, možná i na nás, že jsme měli pravdu. „Já tomu nerozumím,“ říkala. „Copak je špatné chtít rodinu? Copak je špatné říct to nahlas?“
„Není,“ odpověděla jsem. „Ale je rozdíl mezi tím chtít a hned na začátku to položit na stůl. Víš, možná ti muži chtějí totéž, ale potřebují čas. Ty je vyděsíš tím, že už po třetí schůzce plánuješ jména pro děti.“
Neumí milovat napůl
Adéla si povzdechla. Byla tvrdohlavá, ale v tu chvíli jsem měla pocit, že mi rozumí. „Takže bych měla mlčet?“ zeptala se. „Ne mlčet,“ usmála jsem se. „Jen zpomalit. Nechat věci plynout. Nechat je, ať tě poznají, a ty je. Není to závod. A když to bude ten pravý, zvládnete to i bez toho, že bys hned kupovala společný byt.“
Seděla tiše a chvíli se zdálo, že přemýšlí. Pak se pousmála, smutně, ale přece jen. „Možná máš pravdu. Ale víš, já prostě neumím milovat napůl. Když už, tak naplno.“
A tehdy mi došlo, že to je celé kouzlo i prokletí Adély. Její otevřené srdce a intenzita, se kterou se vrhala do vztahů. „Tak co,“ zvedla jsem hrnek. „Na nový začátek?“ Adéla se zasmála a ťukla si se mnou. „Na nový začátek,“ zopakovala. A já jsem v duchu doufala, že ten příští muž bude mít dost síly zvládnout její povahu.
Další příběhy ze života →
Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na [email protected].
