Helenka (35): Manžel mi k narozeninám připravil překvapení. Jedna luxusní večeře mi převrátila život vzhůru nohama

Ještě před pár lety byl můj život s Andrejem jako nekončící oslava. Smáli jsme se i úplným hloupostem, hádali jsme se vášnivě a ještě vášnivěji se usmiřovali. Milovala jsem jeho vůni, jeho smích, dokonce i ty jeho zvyky, které by možná jiným ženám lezly na nervy. Tehdy jsem byla přesvědčená, že jsem našla toho pravého.

Ale dnes... Čím dál častěji je u nás doma ticho. Jako bychom nevěděli, o čem si máme povídat. Připadala jsem si sama, přestože seděl hned vedle mě. Jednou jsem kamarádce řekla, že vztah je rozhodnutí zůstat, i když se vám nechce. A já to rozhodnutí dělala každý den...

Mohlo by Vás zajímat:

Renata (48): Můj manžel řekl, že už mě nemiluje. Jenže rozvádět se nechce

Slavila jsem narozeniny

Myslela jsem, že moje narozeniny by mohly něco změnit. Andrej zamluvil stůl v naší oblíbené restauraci. Dokonce si vzal tu modrou košili, kterou mám ráda. Já si oblékla šaty, které jsem měla na sobě, když mě požádal o ruku. Chtěla jsem, aby ten večer byl jako dřív.

V restauraci to vonělo chlebem a čerstvými bylinkami. Zhluboka jsem se nadechla, jako bych se tou vůní chtěla nasytit. Číšník nás zavedl ke stolu u okna. Objednala jsem si těstoviny s lanýži, Andrej si dal grilované jehněčí. Zeptal se mě, jestli chci dezert. Zavrtěla jsem hlavou.

Pak vzal láhev vína a nalil nám do skleniček. Zvedl tu svou a podíval se mi přímo do očí. Na chvíli jsem si myslela, že se možná něco změnilo. Že se snaží. Že mu na mně ještě záleží. „Na tebe. A na pravdu, i když někdy bolí... Helenko, už nejsem zamilovaný. Myslím, že je to tak už nějakou dobu,“ řekl klidně, jako by mluvil o počasí.

Zhluboka jsem se nadechla. Cítila jsem, jak se mi v krku dělá knedlík, ale nechtěla jsem brečet. Jen jsem se na něj dívala a přemýšlela, jestli je to opravdu on. Ten samý muž, který přede mnou před deseti lety poklekl právě v této restauraci. „Děkuju... za upřímnost,“ odpověděla jsem.

Nepamatuju si, jestli jsme si potom ještě něco řekli. Rozhlédla jsem se. Zamyslela jsem se nad tím, kolik párů kolem nás možná žije ve stejné iluzi jako my. Kolik lidí si každé ráno nasazuje úsměv, jen aby přežili další den. Vypadali šťastně. Stejně jako jsme vypadali my ještě nedávno. Stejně jako já, když jsem ještě předstírala...

Mohlo by Vás zajímat:

Marta (35): Jsem na sebe pyšná. Místo, abych se po rozvodu utápěla v žalu, přetavila jsem negativní energii v něco smysluplného

Vzpomínali jsme na lepší časy

Domů jsme šli mlčky. V předsíni jsem si zula boty a pověsila kabát. Andrej šel do kuchyně. Stál tam opřený o dřez a díval se do tmy za oknem. Na vteřinu jsem chtěla mlčet, předstírat, že jsem unavená, a jít spát. Ale nemohla jsem. Sedla jsem si ke stolu. Ticho mezi námi bylo těžké. Věděla jsem, že každé slovo bude mít váhu jedné tuny. „Nemám sílu se zlobit,“ řekla jsem. „Mám jen jednu otázku: Proč právě teď?“

Otočil se ke mně, ale díval se do země. „Takhle jsem si to nepředstavoval... ale už to asi nešlo odkládat.“

Chvíli jsme se na sebe jen dívali. Pak jsme začali mluvit, pomalu a klidně. Vzpomínali jsme, jaké to bylo dřív. Náš první byt, večeře u svíčky, protože jsme zapomněli zaplatit elektřinu. Ale to nám nevadilo. Kdysi jsme se také hodně smáli. Vzpomínky se vracely jedna za druhou a každá bolela, protože mi připomínaly, že to všechno je pryč...

Mohlo by Vás zajímat:

Gabriela (40): Rozvod nemusí vždy znamenat konec všech nadějí. Mně nakonec přinesl nečekaný úspěch

Rozvod je jediné řešení

Andrej řekl, že už dlouho cítí, že jsme spolu jen ze zvyku. Mrzí ho, že to nedokázal změnit, ale už nechce nic předstírat. Přiznala jsem, že se cítím osaměle už celé měsíce. Nepřestala jsem s ním mluvit proto, že bych chtěla, ale protože už jsem nevěděla jak.

Nekřičeli jsme na sebe. Nebyla to noc plná výčitek – byla to noc, kdy jsme si řekli pravdu a přijali jsme ji. Vyprávěl mi o tom, jak je unavený, jak si nějakou dobu myslel, že je to jen krize, která přejde. Já mu řekla, že jsem doufala, že když si koupím hezčí šaty nebo uvařím něco nového, třeba se to změní.

Nakonec nastalo ticho. Andrej vstal a uvařil nám čaj. Napila jsem se a pak jsem konečně řekla větu, které jsem se celý večer bála. „Myslím, že se musíme rozejít.“

„Máš pravdu,“ odpověděl.

Překvapilo mě, že jsem ucítila úlevu. Ne proto, že bych si konec přála, ale proto, že jsme spolu po dlouhé době mluvili upřímně, bez přetvářky.

Mohlo by Vás zajímat:

Lucie (29): Manžel ignoroval naše výročí svatby, a tak jsem si koupila dárek sama sobě. On se ale šíleně urazil a vypadá to na rozvod

Zůstala jsem sama

První dny po tom rozhovoru byly zvláštní. Budila jsem se brzy, i když jsem nemusela. Chodila jsem po bytě a jako bych něco hledala, ale nevěděla jsem co. Andrej se odstěhoval o týden později. Večer, když jsem přišla z práce, měl sbalené tašky, klíče nechal v misce na komodě a řekl, že mi dá vědět, kde bude bydlet. Nic víc.

První snídani o samotě jsem snědla u okna. Koupila jsem si čerstvé rohlíky a udělala jsem si kávu. Nikam jsem nespěchala. A pak mi to došlo – už nemusím dělat dva šálky. Můžu si pustit jakoukoli hudbu a obléct si ten starý svetr, kterému Andrej vždycky říkal „babiččin“. Usmála jsem se.

Začala jsem chodit na dlouhé procházky. Bez cíle – prostě se jen tak procházím. Někdy jsem si sedla na lavičku a pozorovala lidi. Někdy jsem brečela. Ale byly i dny, kdy jsem cítila něco, co už připomínalo klid.

Úřední záležitosti ohledně rozvodu se táhly týdny. Všechno probíhalo klidně, slušně, bez hádek. Každé setkání s Andrejem bylo jako rozhovor dvou lidí, kteří si kdysi byli velmi blízcí, a teď už jen řeší, kdo si vezme kávovar. Když soud oficiálně potvrdil rozvod, vrátila jsem se domů a dlouho jsem se dívala do zrcadla. Nevypadala jsem jako někdo, kdo právě ukončil něco, co mělo trvat celý život. A přesto se to právě stalo...

Další příběhy ze života →

Mohlo by Vás zajímat:

Klaudie (48): Po rozvodu jsem se rozhodla splnit si svůj celoživotní sen. Cesta byla náročná, ale stála za to

Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na [email protected].