Gabriela (40): Rozvod nemusí vždy znamenat konec všech nadějí. Mně nakonec přinesl nečekaný úspěch

Když mě manžel po třinácti letech opustil, myslela jsem, že je to vtip. Sotva mi vysvětlil proč. Jen sbalil kufr a oznámil, že už to takhle dál nejde. Nechápala jsem, o co přesně nejde. Měli jsme dům, děti, psa, dvě auta. Nikdy jsme se nehádali. Ale asi právě to byl ten problém – nic se nedělo. Jenže já v tom byla spokojená. On zřejmě ne.

Mohlo by Vás zajímat:

Dana (45): Po rozvodu mi nadbíhá bohatý známý, jenže já mám blok. V mládí jsem ho viděla v situaci, kterou nikdy nedostanu z hlavy

Potřebovala jsem jen něco dělat

Rozvod přišel rychle. On měl dobrou právničku, já měla šok. O dům jsem přišla, auto jsem si mohla odkoupit, ale neměla jsem za co. S dětmi jsem se přestěhovala zpátky k mámě. Do paneláku, kde jsem vyrůstala. Děti spaly na patrové posteli, já na rozkládacím gauči. Byla jsem unavená, ponížená a úplně ztracená.

Ze začátku jsem se z toho nemohla vzpamatovat. Dny mi splývaly. Dělala jsem, co bylo nutné – školka, škola, večeře, prádlo, úkoly. Ale jinak jsem jen seděla u stolu a scrollovala. Nebo zírala do ledničky a přemýšlela, co dalšího jsem udělala špatně.

Na dceřiny narozeniny jsem se rozhodla upéct dort. Nikdy dřív jsem nepekla, nebo aspoň ne moc. Byl nakřivo a moc sladký. Ale děti z něj měly radost, smály se a olizovaly prsty. Ten zvuk jsem neslyšela týdny. Vyfotila jsem ten dort a dala ho na Instagram. Byl ošklivý, ale barevný. Za pár dní jsem udělala další. A další. Každý byl o něco lepší. Nejdřív jsem si myslela, že mě to jen na chvíli rozptýlí. Ale začali se ozývat lidi. Známí, kamarádi, kamarádky mých sester. Jestli bych jim taky neupekla dort. Na oslavu. Pro děti. Na rozlučku...

Mohlo by Vás zajímat:

Hana (70): Vnučka čekala k osmnáctým narozeninám peníze. Naštvala se, protože jsem jí jen upekla dort

Chvíli jsem v dílně i spala

Pekla jsem večer, když děti usnuly. V kuchyni u mámy, ona mi někdy pomáhala. Měla jen malou troubu a jeden vál. Musela jsem si půjčovat metličku, protože jsme doma ani neměli pořádný mixér. Ale zakázky přibývaly. Lidi si dorty fotili, označovali mě, doporučovali. Začala jsem si účtovat peníze. Ne moc. Ale bylo to víc, než jsem v tu dobu měla.

Po roce jsem měla tolik objednávek, že už to v maminčině kuchyni nešlo zvládat. Půjčila jsem si peníze a pronajala malý prostor. Holobyt, který jsme přestavěli na dílnu. Bydlet jsme zůstaly u mámy, ale já tam první tři měsíce spala na zemi na matraci, abych makala. Dělala jsem všechno – pečení, výdej, odpovědi na zprávy, nákup surovin. Ale šlo to. Pomalu. Pak rychle.

Dnes mám tým dvanácti lidí. Vlastní cukrárnu, kde každý víkend děláme zakázky na svatby, eventy, firemní večírky. Mám pořadník na tři měsíce dopředu. Děti mi pomáhají vybrat příchutě, občas mi balí krabice. Neříkám, že je to dokonalé, ale rozvod, který mě málem zničil, byl nakonec začátek. Když už vás nic netáhne zpátky, začnete jít konečně dopředu. A někdy i běžet.

Další příběhy ze života →

Mohlo by Vás zajímat:

Honza (29): Neznámé dívce jsem v cukrárně přenechal poslední koblihu. Odvděčila se mi nevšedním způsobem