Facebook
Instagram
Paní Hana je zklamaná ze své vnučky. Anička vždy měla všechno, co si přála. Nyní se to rodině vymstilo. Anička je sobecká, rozmazlená a nic si neváží.
Moje dcera Magda (45) se s manželem dlouhé roky snažila o dítě. Když se jim to konečně podařilo, ta malá holčička byla pro ně vším. Nezazlívala jsem jim to, protože jsem cítila přesně to samé. Jakmile jsem se podívala do očí své vnučky, okamžitě si získala moje srdce.
Martina (67): Vnučka nechápe, že rodina si nemůže dovolit všechny její rozmary
Varovala jsem svou dceru
Anička byla od samého začátku rozmazlovaná – a to nejen svými rodiči, ale i ostatními členy rodiny. Dostávala nejkrásnější oblečení a nejdražší hračky a každé její přání bylo okamžitě splněno. Rychle se naučila využívat toho, že je miláčkem celé rodiny. Už jako dvouletá plakala, když nedostala, co chtěla. Nezáleželo na tom, zda šlo o jídlo, novou hračku, pozornost ostatních nebo sledování pohádky.
„Nemůžeš jí vždycky ustupovat,“ říkala jsem dceři pokaždé, když podlehla požadavkům té malé vyděračky. „Z toho nic dobrého nevzejde.“
Dcera moje slova ignorovala a když jsem je opakovala příliš často, rozzlobila se.
„Anička je celý můj svět... Jak bych jí mohla něco odepřít?“
Dokonale jsem jí rozuměla. Ale také jsem věděla, že tímto způsobem vychovává sebestředného a egoistického člověka. A to přece není smysl výchovy dětí.
„Děláš chybu,“ varovala jsem ji.
Ale ona mě neposlouchala. Dál se nechala terorizovat malou holčičkou, která už od útlého věku věděla, jak dosáhnout svého cíle.
Moje vnučka se chovala stále hůř
Když Anička začala chodit do školky, ukázalo se, že nedokáže fungovat s vrstevníky. Podle vychovatelky se s ostatními dětmi nedělila o hračky. Pokud jí vzaly panenky, kostky nebo plyšáky, bila je a křičela.
„Ty hloupé ženské ve školce si s Aničkou neumí poradit,“ řekla mi rozhořčeně Magda, když jsem se jí ptala na situaci ve školce.
„Nenapadlo tě, že možná nemají problém ty učitelky, ale Anička?“ zeptala jsem se.
Magda se na mě podívala naštvaně, ale nic neřekla. Vzala Aničku do náruče, hladila ji po hlavě a říkala, že se nemusí ničeho bát. Já si myslela něco jiného – Aniččino chování mě znepokojovalo.
Problémů s tou holkou přibývalo
Pak Anička nastoupila do první třídy základní školy a tam začaly nové problémy. V té době můj zeť ztratil práci a nemohli si dovolit tak pohodlný život jako dřív.
„Zvládneme to,“ říkala Magda, když jsem se jí ptala, jestli potřebují pomoc.
Nemohla jsem jim nijak významně pomoci, ale na menší půjčku ode mě se mohli vždy spolehnout. Naštěstí si zeť našel nové zaměstnání, ale bohužel nebylo tak dobře placené jako to předchozí. V této situaci si už nemohli dovolit koupit všechno, co chtěli. Museli šetřit a s velkým předstihem plánovat výdaje. Anička to nedokázala pochopit.
„Ale já chci ten batoh!“ křičela v obchodě se školními potřebami, když jsme jí šly koupit sešity.
Magda se snažila situaci uklidnit. „Miláčku, už máš jeden batoh, takže další nepotřebuješ,“ vysvětlovala, ale Anička na tyto argumenty nereagovala.
„Ale já ho chci!“ křičela zoufale.
„Poslouchej mě, Aničko,“ zapojila jsem se do rozhovoru. „Tvůj batoh je nejkrásnější na světě. Určitě ti ho budou všechny děti závidět.“
Bohužel se ani mně nepodařilo Aničku uklidnit. Nakonec jsme musely obchod opustit, protože měla opravdový záchvat vzteku.
„Říkala jsem ti, že to takhle dopadne. Ale ty jsi mě nechtěla poslouchat,“ řekla jsem Magdě.
„Nepřeháněj,“ pokrčila rameny. „Je to jen dítě. A někdy má prostě špatnou náladu.“
Jestli to má být jen špatná nálada, pak jsem anglická královna. Moje vnučka byla prostě rozmazlené dítě...
Vyrostla z ní náročná teenagerka
Chování mé vnučky se nezměnilo ani na střední škole. Stále si myslela, že jí vše patří a že ostatní by měli dělat přesně to, co chce. I Magda si konečně uvědomila, že vychovala mimořádnou egoistku.
„Ani po sobě neuklidí. Pohází všechno kolem a čeká, až to někdo uklidí za ni,“ stěžovala si během nedělního oběda.
Anička rychle snědla jídlo a lehla si na pohovku s ovladačem v ruce. O žádné pomoci při úklidu po obědě nemohla být ani řeč.
„Aničko!“ zavolala jsem na vnučku. Jen se na mě podívala uraženým pohledem a vrátila se k sledování televize.
„Nech ji,“ povzdechla si Magda. „Stejně nic nezmůžeš.“
Pak uklidila stůl a umyla nádobí. Její dospívající dcera zatím ležela na gauči.
A to nebylo to nejhorší. Anička stále nechápala, že vydělávat peníze není snadné. Neustále chtěla peníze na své potřeby – oblečení, kosmetiku, drahou elektroniku nebo výlety s kamarádkami. Její rodiče si to nemohli dovolit.
„Jsou tu od toho, aby mě živili,“ odsekla, když jsem se jí snažila vysvětlit, že peníze nerostou na stromech.
Nemohla jsem si dovolit drahý dárek
Aniččiny osmnácté narozeniny se rychle blížily. Nemohla jsem uvěřit, jak rychle ty roky utekly.
„Musím s tebou mluvit,“ řekla jsem Magdě pár dní před oslavou.
„Stalo se něco?“ zeptala se znepokojeně.
A pak jsem jí řekla, že si nemůžu dovolit dárek k Aniččiným osmnáctým narozeninám. V té době jsem byla v dost špatné finanční situaci. Všechny mé výdaje šly výrazně nahoru a brala jsem velmi drahé léky, což výrazně snižovalo můj měsíční rozpočet.
„Ale mami, nedělej si s tím starosti,“ uklidňovala mě . „Víš, že narozeniny nejsou jen o dárcích. Anička to určitě pochopí,“ dodala.
Tím bych si nebyla tak jistá, ale nahlas jsem to samozřejmě neřekla. Ačkoli jsem tak nechtěla o své vnučce přemýšlet, bála jsem se, že mám pravdu.
„Možná bych mohla aspoň upéct dort...“ navrhla jsem.
„To je skvělý nápad,“ radovala se Magda. „Zvlášť když nejsem zrovna mistryně v pečení,“ mrkla na mě. To mě pobavilo. Dobře jsem věděla, že všechny její pokusy o pečení skončily katastrofou.
Myslela jsem, že bude mít radost
Rozhodla jsem se upéct dort ve tvaru volejbalového míče. Moje vnučka byla velkou fanynkou volejbalu a byla jsem si jistá, že ji takové překvapení potěší. Mýlila jsem se. Ačkoli byla Anička z dortu nadšená a chválila mě za jeho provedení, očekávala něco víc.
„A kde je dárek?“ zeptala se hned na začátku oslavy. Od rodiny a kamarádů už dostala různé dárky, včetně obálek s penězi, teď s nadějí hleděla na mě.
„Máš ho přímo před sebou,“ řekla jsem s úsměvem.
„Nerozumím...“
V tu chvíli se do rozhovoru vložila Magda.
„Dárkem od babičky je ten nádherný dort,“ vysvětlila.
„Dort?“ zeptala se Anička a v jejím hlase zaznělo zklamání.
„Nelíbí se ti?“ zeptala jsem se.
„Myslela jsem, že dostanu peníze,“ řekla otevřeně.
„Chápu,“ odpověděla jsem. A rychle jsem dodala, že si v tuto chvíli nemůžu dovolit víc.
„Mohla jsi si něco ušetřit,“ odpověděla a pak uraženě odešla z obýváku.
„Aničko!“ volala za ní šokovaná Magda. „Nemůžeš takhle mluvit s babičkou.“
Ať může nebo ne, ta slova už padla. A mně bylo opravdu smutno.
„Ona to tak nemyslela,“ snažila se ji Magda omluvit, ale já věděla svoje.
Moje důkladně rozmazlená vnučka řekla přesně to, co si myslela. Následujících pár dní se mi Magda omlouvala. Anička mi ale ani jednou nezavolala. Pravděpodobně byla stále uražená, že ode mě nedostala obálku s penězi. A já jsem znovu přemýšlela o tom, jak je moje vnučka sobecká, rozmazlená a náročná. Bohužel nic nenasvědčuje tomu, že by se to mělo změnit...
Další příběhy ze života →
Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na redakce@lifee.cz.
