Facebook
Instagram
Než Sylvie pustila svou sedmnáctiletou dceru Veroniku na hudební festival, domluvily se na několika zásadách. Ona bohužel minimálně jednu z nich nedodržela a domů se vrátila s "dárkem". Ještě před maturitou je těhotná a navíc ani neví, kdo je otcem dítěte.
Myslela jsem si, že jsem vychovala rozumnou holku. Když mě Veronika (17) požádala, abych ji pustila na hudební festival, ani jsem nemrkla. V jejím věku jsem také jezdila na různé koncerty a festivaly a mám na to ty nejlepší vzpomínky. Ale možná jsem byla příliš naivní a věřila jsem své dceři až moc. Vrátila nejen se vzpomínkami v hlavě a fotkami v telefonu, ale také se suvenýrem v břiše.
Mám krásné vzpomínky na hudební festivaly
Mladí lidé se potřebují vyřádit. To naprosto chápu. Na svůj první open-air festival jsem jela v šestnácti. Musím přiznat, že jsem to udělala bez svolení rodičů. Matka mě nechtěla pustit, i když jsem prosila a žadonila. „V žádném případě! Já vím, co se na těch akcích děje,” opakovala mi, ale já ji neposlechla.
Nikdy jsem nepochopila, proč lidé tak moc démonizují akce pro mládež. Na rozdíl od toho, co si máma myslela, byla atmosféra opravdu slušná. Jasně, někteří se opili. Byli i tací, co brali jiné látky, ale to nebyla norma. Většina tam přijela kvůli hudbě. Já také chtěla vidět své idoly naživo. Utekla jsem z domu, nasedla na vlak a vrátila se za tři dny. Rodiče byli vzteky bez sebe, ale já toho nelitovala. O rok později pochopili, že nemá smysl mi to zakazovat, a tak mě pustili. Ne bez obav, ale přesto.
A co se stalo? Nic zásadního. Nikdo mi neublížil, neudělala jsem nic, čím bych zneužila jejich důvěru. Od té doby se rockové festivaly staly mou vášní. Moji přátelé a já jsme byli pravidelnými návštěvníky všech velkých akcí. I jako dospělí jsme si našli čas na poslech živé hudby. Přestala jsem jezdit na festivaly, až když jsem otěhotněla, ale v srdci mi stále hraje rock. Proto, když se Veronika zeptala, jestli může jet, bez váhání jsem souhlasila.
Dcera chtěla jet na festival
„Mami, můžu s tebou mluvit?” začala jednoho dne. „Patricie sehnala lístky na festival a...” odmlčela se.
„A ty chceš jet, že?”
„Ano, moc,” podívala se na mě tím nejsladším pohledem, jaký dovedla udělat.
„Kdo ještě jede?”
„Karolína a Pavla. Všechny je znáš. Prosím tě, moc chci jet. Nikdy jsem na takové akci nebyla, a ty jsi jezdila, když jsi byla mladá...”
„Naznačuješ, že jsem teď stará?”
„Ale mami, tak to přece nemyslím.”
„Pokud ještě jednou naznačíš, že je tvoje máma stará, nikdy ti žádný výlet nepovolím,” žertovala jsem.
„Takže můžu jet?”
„Můžeš...”
„Opravdu? Jsi ta nejlepší máma na světě!” vykřikla a pevně mě objala.
Souhlasila jsem, ale stanovila pravidla
„Ne tak rychle, miláčku. Ještě si promluvíme o pravidlech, která musíš dodržovat.”
„O jakých pravidlech?”
„Za prvé - žádný alkohol.”
„Mami, vždyť víš, že nepiju.”
„Vím, ale festivalová atmosféra k tomu může svádět. Nesmíš vypít ani jedno pivo...”
„Slibuji.”
„Za druhé - vždycky se držte spolu. I na záchod půjdeš s kamarádkou.”
„Chápu.”
„Za třetí - nevěřte každému, kdo se s vámi chce spřátelit. Na festivalech potkáš skvělé lidi, ale jsou tam i zloději a jiní podvodníci.”
„Rozumím.”
„A za čtvrté - ve stanu budeš spát s jednou z kamarádek, ne s klukem.”
„Mami! Žádní kluci s námi nejedou.”
„Dobře, dobře. Ale předpokládám, že můžeš poznat nějakého hezkého kluka...”
„Je mi 17 a nejsem hloupá. Opravdu se nemusíš bát.”
„To jsem ráda. Pokud je ti všechno jasné a souhlasíš s mými podmínkami, můžeš jet...”
Všechno prý bylo v pořádku
A pak nadešel den jejího odchodu na festival. „Máš telefon, nabíječku a powerbanku?” zeptala jsem se, když mířila s batohem na zádech pryč.
„Ptáš se už potřetí. Ano, mám všechno. Opravdu se nemusíš bát.”
„Zavolej mi hned, jak vystoupíte z vlaku a...”
„A pak třikrát denně,” dokončila mou myšlenku. „Pamatuju si to a slibuju, že budu volat.”
„Dávejte na sebe pozor. A užijte si to.”
Slibovala jsem si, že budu klidná, ale někdy to prostě nejde. I když jsem v jejím věku jezdila na takové akce, stejně jsem se o svou holčičku bála. Poprvé odjela na festival... Tak už dost! Nebudu tři dny sedět jako na trní... Začala jsem se věnovat domácnosti a brzy jsem přišla na jiné myšlenky.
Veronika mi zavolala o pár hodin později. Byl to krátký hovor. „Jsme tu, všechno je v pořádku, miluju tě, pa...” řekla mi, ale stačilo to, abych se trochu uklidnila. Dodržela slovo a volala třikrát denně. Z jejího hlasu jsem poznala, že si to skvěle užívá.
Ujišťovala mě, že se nic nestalo
Vrátila se veselá a celé hodiny nepřestávala mluvit. Vyprávěla mi o koncertech a lidech, které potkala. Byla jsem ráda, že se výlet vydařil, ale přesto jsem se musela zeptat na jednu věc.
„Nestalo se nic špatného?”
„Vůbec nic. Nepila jsem alkohol, jestli myslíš tohle.”
„Víš dobře, že se ptám na něco jiného.”
„Nikdo nás neokradl. Bylo to skvělé, mami. Příští rok jedeme znovu...” dodala vesele.
O pár týdnů později jsem připravovala snídani, když jsem slyšela, jak Veronika zvrací. Zaklepala jsem na dveře koupelny a zeptala se, jestli je v pořádku.
„Jsem v pohodě, mami. Asi jsem snědla něco špatného,” odpověděla.
„Co jsi jedla včera večer?” zeptala jsem se, když vyšla ven.
„Měla jsem pizzu. To bude tím.”
Další ráno se to opakovalo.
„To bude určitě nějaká střevní chřipka,” řekla jsem. Položila jsem jí ruku na čelo, ale nezdálo se mi, že by měla teplotu.
„Počkej, raději najdu teploměr.”
„Není třeba, mami.”
„Samozřejmě, že je. Očividně jsi nemocná.”
„Nemyslím si. Určitě to není virus,” řekla a mně se rozbušilo srdce.
„Co se mi to snažíš říct?”
„Mám zpoždění...”
„Bože, neříkej mi...”
Moje dcera je těhotná
„Myslím, že budeš babička.”
„Jaká babička? Jak bys mohla být těhotná? Vždyť ani nemáš kluka.”
Pokrčila rameny.
„Chceš mi říct, že… Ale jak? Kdy? S kým?” nešlo mi to do hlavy.
„Na festivalu. Nevím, kdo to byl.”
„Ne, to není možné. Nejsi těhotná,” snažila jsem se popřít realitu, ale přesto jsem ji objednala k lékaři.
Gynekolog potvrdil Veroničino podezření. Řekl, že je šestém týdnu.
„Musíme toho kluka najít. Musí převzít odpovědnost za to dítě,” opakovala jsem, když jsme šly domů.
„Nenajdeme ho, mami.”
„Určitě víš, jak se jmenuje. Máš jeho číslo? Najdeme ho, uvidíš.”
„Znám jen jeho jméno a nemám jeho číslo. Ani nevím, z jakého je města. Byla to jen známost na jednu noc...”
Důvěřovala jsem jí a ona se mi poděkovala tímto způsobem. Ještě ani neudělala maturitu a už bude chodit s břichem! V rodném listu jejího dítěte bude v kolonce „otec” napsáno „neznámý”. Bože, proč jsem souhlasila s tím festivalem? Byla jsem si jistá, že moje dcera je rozumnější...
Další příběhy ze života →
Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na redakce@lifee.cz.
Návod, jak si elegantně uvázat šálu: Naučte se čtyři nové způsoby, které vás stylově ochrání před zimou
Návod, jak si elegantně uvázat šálu: Naučte se čtyři nové způsoby, které vás stylově ochrání před zimou
Související články
