
Lucie dospěla k rozhodnutí, že se nestane matkou. Její maminka se s tím nedokáže smířit a přerušila s ní kontakt. Lucie si však za svým přesvědčením stojí a věří, že jedná správně.
Nikdy jsem se nepovažovala za přehnanou ekologickou aktivistku. Když spolužačky na střední dobrovolně sbíraly odpadky v parku, spíše jsem nad tím jen kroutila hlavou.
Začala jsem uvažovat, jestli chci být matkou
Zhruba před pěti lety se mé přítelkyně jedna po druhé začaly vdávat a zakládat rodiny. Působily vyčerpaně a unaveně, ale zároveň šťastně. Sociální sítě plnily fotkami svých roztomilých potomků. V té době jsem i já začala přemýšlet, jestli bych se také neměla vydat mateřskou cestou.
Můj tehdejší partner v zásadě proti nebyl, ale chtěl tomu dát ještě čas. A právě v tom období se ve mně něco zlomilo. Nepřemýšlela jsem jen o dětech jako takových, ale hlavně o světě, do kterého by se narodily.
Stačí se podívat na zprávy a hned vidíte samé krize, konflikty a zprávy o nedostatku zdrojů. To není zrovna optimistická vize budoucnosti. Napadlo mě, že je nás na planetě možná už příliš a brzy nebude dostatek prostoru, jídla ani vody pro všechny.
Partner mě kvůli mému postoji opustil
Trvalo to nějakou dobu, než ve mně toto přesvědčení uzrálo, ale výsledek byl jasný: děti mít nechci. Domnívám se, že planeta je přelidněná a systém přestává fungovat. Lidstvo zkrátka selhává. Svěřila jsem se s tím svému partnerovi. Zpočátku si myslel, že si dělám legraci. „Ne, myslím to naprosto vážně. Zkus se nad tím zamyslet i ty,“ řekla jsem mu. „Ale co naše plány na společnou budoucnost a rodinu?“ nechápal. Jen jsem pokrčila rameny.
Od toho dne šel náš vztah z kopce. Snažil se mě přesvědčit, že takové uvažování není správné, ale žádný z jeho argumentů můj názor nezměnil. Když neuspěl ani s citovým nátlakem, rozešel se se mnou.
Matka se mnou nemluví
Partneři přicházejí a odcházejí, takže rozchod mě tolik netrápil. Mnohem horší byla reakce mé matky. Jednou se mě zeptala, jestli už mám novou známost, protože se nemůže dočkat vnoučat. „Mami, i kdybych si někoho našla, děti v plánu nemám,“ odpověděla jsem jí na rovinu. Zůstala na mě jen zírat a nevěděla, co říct.
Vysvětlila jsem jí tedy, o čem v posledních letech přemýšlím a co mě vedlo k rozhodnutí děti nemít. Pochybuji, že všechno pochopila, ale skončilo to velkou hádkou. Nazvala mě sobeckou a bezcitnou a propukla v pláč.
Od toho rozhovoru se mnou matka nepromluvila. Otec se občas ozve, ale z jeho hlasu je cítit zklamání. Vždycky jsem si myslela, že rodiče mě podpoří za každé situace. Nikdy by mě nenapadlo, že jediné rozhodnutí může všechno takhle změnit…
Názor vztahového terapeuta
Rozhodnutí nemít děti patří dospělému člověku. Lucie k němu nepotřebuje svolení ani dobrý důvod. Jiná věc je zdůvodnění, které k němu připojila. Píše, že brzy nebude dost prostoru, jídla a vody. Lidí na světě podle OSN přibudou ještě asi dvě miliardy a kolem roku 2085 jejich počet začne klesat. Jídla se přitom vyrábí dost už dnes.
Hlad způsobují hlavně války, chudoba a čím dál víc i výkyvy klimatu. Představa, že brzy nebude dost jídla pro všechny, tedy přehání. Voda je skutečný problém, ale ne důkaz, že planeta už neuživí své obyvatele. Z pohledu Česka se dá argumentovat i opačně.
Rodí se tu kolem 1,45 dítěte na ženu a společnost stárne. Lucie by si mohla položit jednoduchou otázku. Chtěla by děti, kdyby se o planetu nebála? Pokud ne, ekologie není hlavní důvod, proč děti nechce. Lucie pak nemusí své rozhodnutí obhajovat planetou a může matce říct prostě, že děti nechce. Pokud ano, stojí za to zjistit, jestli ji nevede spíš strach. Ten mohly živit i zprávy, které podle jejích slov ukazují samé krize. Rozhodnutí postavené na přehnaném obrazu světa si zaslouží druhé zamyšlení. Výsledek může být stejný, ale Lucie by měla vědět, z čeho vychází.
I matčina reakce má víc možných zdrojů. Nejpřímější je ztráta, protože se těšila na vnoučata. Dál zdůvodnění, které může slyšet jako soud nad vlastním rozhodnutím mít děti. A také přesvědčení, že děti patří k dobrému životu, nebo strach, že dcera zůstane ve stáří sama.
Ani mlčení nemá jediný výklad. Jde o tlak, o stažení po zranění, o stud za hádku, nebo o bezradnost, jak začít znovu. Ať je zdroj jakýkoli, přerušit kontakt s dospělou dcerou kvůli jejímu osobnímu rozhodnutí je nepřiměřené. Je to projev pochopitelné bolesti, ne oprávněný trest.
Co dělat dál? Spor o planetu s matkou nejspíš nikam nevede. Lucie jí může napsat nebo říct, že chápe, jak moc se na vnoučata těšila, a že ji mrzí, že jí působí smutek. Pokud to tak opravdu vidí, může dodat, že její rozhodnutí neposuzuje matčin život. Pokud ne, ať to neříká, matka by to nejspíš poznala. Měla by ale říct i to, co potřebuje sama. Že jí matka chybí, že ji mlčení bolí a že chce mluvit, i když se v tomhle neshodnou. Rozumně může chtít vztah a slušné jednání, ne souhlas. Otce je lepší nestavět do role posla mezi sebou a matkou.
Pak je potřeba dát matce čas. Lucie může občas nabídnout kontakt a nevracet se přitom ke sporu. Pokud od matky čeká i souhlas, bude nejspíš zklamaná ještě dlouho. Pokud jí stačí vztah, má reálnou šanci ho obnovit. A kdyby matka nadlouho odmítala, je to její volba. Lucie ji nezmění, může jen nechat dveře otevřené.
Mgr. Pavel Pařízek Pavel Pařízek je psycholog, terapeut a zakladatel platformy Terapie.cz, která usnadňuje lidem najít toho správného terapeuta. Nejčastěji se svými klienty řeší problémy ve vztazích či rodině, pocity vyhoření, úzkosti nebo deprese. Zaměřuje se také na existenciální problémy bezvýchodnosti a nesmyslnosti či zvládání těžkých životních situací. Více informací se dozvíte zde.

