Barbora (63): Vnučkám platím drahou školu z důchodu a úspor. Syn se snachou mi nepřispějí ani korunou

Před šesti lety jsem v jednom brněnském nákupním centru náhodou potkala Jardu, svého starého známého. Prozradil mi, že otevírá soukromou základní školu, což mě nadchlo, protože moje dvě vnučky měly právě nastoupit do první třídy.

Děsila mě představa přeplněných státních škol. Jarda mi slíbil, že mi zařídí zvýhodněné školné, pokud se rozhodnu holky zapsat k němu. Syn i snacha nápad uvítali, protože škola zaručovala program od rána až do odpoledne včetně družiny, což řešilo jejich problém s hlídáním.

Jana (58): Syn se snachou přišli o byt a nastěhovali se ke mně. Nečekala jsem, že se mě pokusí vyštvat z domu

Slíbila jsem, že vnučkám zaplatím školu

Cena za měsíc byla sice vysoká, ale díky slevě se dala zvládnout. Rozhodla jsem se, že platby ve výši téměř deset tisíc vezmu na sebe. Pracovala jsem jako hlavní účetní v úspěšné firmě, takže peníze jsem měla.

Můj syn Pavel tehdy teprve rozjížděl podnikání a splácel úvěry na vybavení. Snacha Jana brala v jednom supermarketu jenom o něco víc, než je minimální mzda.

Věřila jsem, že se časem vypracují a budou školu platit. Mně zatím hřálo u srdce, že vnučky si malý kolektiv a paní učitelky ve škole okamžitě zamilovaly.

Irena (66): Syn se snachou se chystají přijet na Velikonoce a očekávají plný servis. Já jim ale služku dělat nebudu

Situace se změnila

Moje spokojenost trvala jen do chvíle, než v naší firmě začaly kolovat zvěsti o krizi a propouštění. Atmosféra houstla a vedení tlačilo lidi v mém věku, kteří měli už jen pár let do důchodu.

Ačkoliv jsem šéfovi tvrdila, že jsem ve skvělé formě a chci dál pracovat, nebylo mi to nic platné. Stala jsem se snadným cílem personální politiky, která upřednostňovala mladší krev. V lednu jsem se tak nechtěně šla do předčasného důchodu a můj příjem se razantně snížil.

Moje finanční budoucnost už nebyla růžová, ale školné jsem podle dohody platila dál z úspor. Doufala jsem, že Pavel zareaguje a navrhne, že poplatky za školu konečně převezme.

K mému velkému překvapení se ale nic takového nestalo. Přitom jeho firma už prosperovala a Jana už také vydělávala lépe. Peněz měli dost, ale ochota ulevit mi, jim zkrátka chyběla.

Alena (66): Nemám ráda návštěvy svého syna s rodinou. Pokaždé čekají plný servis a nic mi za to nedávají

Syn a snacha jsou nevděční

Místo pomoci jsem od nich jen poslouchala stížnosti na splátky hypotéky na dům nebo na to, že nemají na nové auto. Vlastního syna jsem v tom materiálním pohledu na svět nepoznávala.

Moje hrdost mi však nedovolila prosit o pomoc. „Raději budu o suchém chlebu, než abych přiznala finanční problémy,“ říkala jsem si. A tak vnučky dál studují za moje peníze, i když už mi docházejí úspory.

Jedinou nadějí je, že za dva roky základní školu ukončí a půjdou na střední. Tu už odmítám financovat. Těším se, až si budu moci finančně vydechnout. Kdybych se měla znovu rozhodovat o takovém závazku, mnohem lépe bych zvážila svou budoucí situaci a nebyla tak naivní. Život mě naučil, že spoléhat se na vděčnost, a to i u vlastní rodiny, se bohužel nevyplácí.

Ludmila (60): Se synem a snachou se neshodneme na tom, jak vychovávat vnoučka. Opravdu se doba tak změnila?

Další příběhy ze života

Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie či videa jsou jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na [email protected].