Facebook
Instagram
TikTok
YouTube
Jana třicet let obětovala sebe, než ji krutá pravda o manželově nevěře a synova lhostejnost dohnaly k jedinému kroku: odejít a konečně začít žít pro sebe a svou důstojnost.
Teprve nedávno jsem pochopila, že obětování se nemá vždy smysl, že člověk může celý život dát někomu jinému a nakonec zůstat sám – bez důstojnosti a bez lásky.
Uvnitř jsem se cítila mrtvá
S Ondřejem jsem prožila třicet let. Zvenku jsme vypadali jako spokojená a dokonalá rodinka – dům, dítě, společné svátky, fotky z dovolených. Známí říkali, že nám závidí. A já mlčela, i když uvnitř jsem se cítila mrtvá.
Spal vedle mě, ale jako bych byla za sklem. Vracíval se pozdě, věčně unavený, věčně zaneprázdněný. A já... snažila jsem se nebát. Jenže čeho? Že odejde?
Věděla jsem o jeho nevěrách. O těch „služebních cestách“, které najednou vyšly na soboty. O tichých hovorech v koupelně. Ale dělala jsem, že to nevidím, protože jsem měla syna, protože jsem měla domov, protože jsem se bála začínat znovu.
„Jani, jak dlouho ještě?“ ptala se Klára, jediná, které jsem se svěřovala. „Vždyť ty už nežiješ, jen vegetuješ!“
Ale až jedna zpráva, náhodou nalezená v jeho telefonu, mi otevřela oči.
Objevila jsem důkaz
Jednou večer jsem uslyšela pípnutí v jeho telefonu. Ondřej byl ve sprše. Normálně bych cizí telefon nekontrolovala, ale tehdy mě něco donutilo. Vzala jsem telefon z kuchyňské linky. Byl zamčený, ale uhodla jsem jeho PIN – datum narození našeho syna. Odemkla jsem.
První zpráva, která se objevila, mě šokovala.
„Včera to bylo nádherné, nemůžu přestat na tebe myslet.“
Dívala jsem se na displej a nevěděla, co mám dělat. Pak přišla zlost. Potom prázdnota. A ticho. Takové to, co bolí.
„Co děláš s mým telefonem?“ zeptal se Ondřej, když vešel do kuchyně jen v ručníku.
Otočila jsem se k němu velmi pomalu. Držela jsem telefon před sebou jako důkaz.
„Jak mi tohle vysvětlíš?“
Ztuhl a pak se podíval na obrazovku.
„Přeháníš. To je jen známá. Pracujeme spolu a jen spolu žertujeme.“
„Opravdu?“
„Kolik jich bylo?“ zeptala jsem se tiše. „Kolik takových zpráv za ty roky?“
Podíval se na mě chladně. A já jsem si poprvé pomyslela: Co tady ještě dělám?
Byla jsem na sebe naštvaná
„On mě podváděl celý život,“ řekla jsem a okamžitě toho litovala, protože vyslovení těch slov nahlas způsobilo, že se něco ve mně zlomilo.
„Konečně jsi to řekla,“ povzdechla si Klára a odložila hrnek kávy. „Už jsem si myslela, že jsi ztratila kontakt s realitou.“
„Věděla jsem... ale raději jsem neviděla. Chápeš? Dělala jsem, že je to nic. Že to jsou jen flirtíky. Možná jednorázové přešlapy. Ale přece jsem to cítila. Od začátku jsem cítila, že mě nemiluje.“
„Jano! Přestaň ho bránit.“
„Nebráním ho. Já jen nechápu sebe. Proč jsem mu to dovolila tolik let?“
Klára zvýšila hlas. Poprvé po dlouhé době.
„Protože jsi byla zbabělec! Raději jsi hrála dokonalé manželství, než abys přiznala, že tě ponižuje! Protože ses bála, že to sama nezvládneš. Že bez něj jsi nikdo!“ řekla.
„Možná to tak skutečně bylo,“ zašeptala jsem. „Možná jsem se bála, že když odejdu, ztratím se. A když zůstanu, budu jen tiše hnít. A to se taky stalo.“
„A teď co? Chceš tu ještě sedět a čekat, až se vrátí ze své další ‚služební cesty‘?“ podívala se na mě Klára ostře. „Jani, probuď se. Máš čas, abys získala zpátky sebe.“
Přistihla jsem manžela při nevěře
Mělo to být obyčejné vyběhnutí do lékárny, ale jak jsem minula kavárnu na rohu, uviděla jsem ji. Seděla u stolku venku, s hrnkem cappuccina a úsměvem na tváři. A vedle ní... můj manžel.
Ztuhla jsem. Viděla jsem, jak se k ní naklání, jak ji hladí po ruce. A pak jak jemně uhladí pramínek vlasů za uchem. To už nebyl flirt. To byla něha. Intimita. Taková, jakou mi už léta nedával.
Nevím, jak jsem se ocitla u jejich stolu. Neplánovala jsem to.
„Promiňte...“ řekla jsem klidně, i když uvnitř jsem se třásla jako topol. „Mohu s paní mluvit?“
Mladá žena se na mě podívala překvapeně.
„Jana,“ podala jsem jí ruku. „Manželka Ondřeje.“
Ondřej zbledl.
„Jano, prosím, nedělej scény...“
„To není scéna. To je konfrontace.“
„Já... já jsem to nevěděla... On říkal, že se rozvádíte,“ vykoktala ze sebe ta žena.
„Ach. Takže už ani předstírat neumí, že je vše v pořádku,“ usmála jsem se hořce. „Neboj se. Nebudu dělat rámus. Jen jsem si chtěla prohlédnout tvář paní.“
„Promiňte. Opravdu…“ zašeptala žena a sklopila oči.
Otočila jsem se a odešla, nechala je v tichu. Bolelo to, ale ne tak, jak jsem myslela.
Synova reakce mě překvapila
„Tomáši, můžeme si promluvit?“ zeptala jsem se syna, když přišel ze školy. Sundal boty a hned vešel do svého pokoje. Typické. Vždycky byl blíž k Ondřejovi než ke mně. Vždycky jezdil s tátou na ryby, sledoval s tátou zápasy, s tátou si prostě víc rozuměl.
Sedl si na kraj postele, podíval se na mě rezervovaně.
„Co se děje?“
„Jde o tvého otce...“ začala jsem nejistě. „Tomáši, on mě podvádí. A ne od včera. Má jinou ženu. Mladou. Setkávají se měsíce.“
Tomáš zvrtl obočí, ale nevypadal překvapeně.
„A co, přišla sis postěžovat?“
„Chci, abys to věděl. Abys nežil v lži.“
„To je tvůj problém, mami,“ přerušil mě chladně. „Nevtahuj mě do vašich věcí. Vždycky jsi byla přecitlivělá. Možná se ti to jen zdá.“
Zůstala jsem v šoku. Cítila jsem, jak se ve mně pomalu smrskává něco důležitého. Možná poslední zbytky iluzí.
„Takže stojíš na jeho straně?“
„Nestojím na žádné straně. Jen mám dost dramat a slz. Celý život jen napětí a věčné výčitky. Když ne kvůli jeho nepřítomnosti, tak kvůli tvému mlčení. Možná je na čase se rozejít, když spolu nemůžete žít.“
Odešla jsem beze slova. Zůstala jsem sama. A najednou mi došlo ještě něco horšího – že v tom manželství jsem byla od začátku sama.
Udělala jsem zásadní rozhodnutí
Stála jsem v předsíni s kufrem. Měla jsem pocit, že dělám něco neskutečného. Jako bych to nebyla já. Jana – ta tichá, pokorná manželka, která třicet let předstírala, že je všechno v pořádku.
Ondřej přišel domů dřív než obvykle. Zastavil se ve dveřích, jako by ho něco udeřilo.
„Co to má znamenat?“
„Odcházím.“
Začal se smát. Jako by chtěl říct: Tak to opravdu neuděláš.
„Přestaň tu dělat divadlo. Kam si myslíš, že jdeš? K té své kamarádce Kláře? Myslíš, že tě někdo ještě bude chtít? Že v tomhle věku začneš nový život?“
„Nevím, Ondřeji. Ale raději budu sama než s tvým pohrdáním.“
„Pohrdání? Bože, ty vždycky dramatizuješ. Bylo ti špatně? Měla jsi dům, syna, stabilitu...“
„Ty to vážně uděláš po tolika letech?“ zeptal se. „Zničíš všechno?“
„Ty jsi to zničil dávno. A já jsem čekala příliš dlouho.“
Zavřela jsem za sebou dveře. Bez hluku. Bez lítosti. A neskutečně se mi ulevilo...
Další příběhy ze života →
Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na [email protected].
Písničkář Pokáč sbalil krásnou manželku na jednu velkou lež: Větší znemožnění jsem v životě nezažil
Písničkář Pokáč sbalil krásnou manželku na jednu velkou lež: Větší znemožnění jsem v životě nezažil
Související články
