Facebook
Instagram
TikTok
YouTubeKdyž vedení přijalo před dvěma lety na pozici účetní slečnu Kamilu, moc se to Františce nelíbilo. Františka nevěřila, že mladá slečna v zaměstnání vydrží tak dlouho, aby se vyplatilo její zaučení. Nemýlila se...
Jsem ze staré školy. Vůči pracovním povinnostem jsem zodpovědná a jsem i loajální vůči zaměstnavateli. Mnohdy se mi něco nelíbí, názor si řeknu, ale taky vím, kdy je třeba srazit paty a sklopit hlavu.
Na práci jsem dobrá, to všichni vědí
V naší firmě jsem starý inventář. Často od vedení slýchám: „Zeptejte se Františky, ta si to pamatuje. Ta to určitě bude vědět.“ A nepletou se. Co nevím, to dohledám. Zkrátka v mém věku si už leccos pamatuji. Mám ráda systematický styl práce, a tak si vše třídím a srovnávám do šanonů, abych v případě potřeby měla podklad po ruce. Jenže jsem asi jediná, kdo takto uvažuje. Ostatní to mají na salámu.
Nechci vypadat, že mám předsudky. Ale největší lajdáci jsou mladí lidé. Žena po čtyřicítce přistupuje k práci poctivě. Ale holka po skončení školy má vše na háku. Nechce se jí pracovat, učit se nové věci a než něco udělá, trvá to. To je moje zkušenost z práce. Samozřejmě to asi neplatí globálně, ale to, co zažívám já, platí do posledního písmenka. Mám pocit, že dnes absolvent ekonomické střední školy nic neumí. Účetnictvím je políben okrajově.
Příchod kolegyně pro mě nebyl radostný
Když jsem viděla, kdo vyhrál výběrové řízení, chtělo se mi brečet. Mladá slečna. Krásná, atraktivní. Šéf na ni koukal s velkým zaujetím, ale při výběrovém řízení bylo znát, že o účetnictví toho ví žalostně málo. „Tady Františka vás zaučí a věřím, že do skončení zkušební doby budete samostatná pracovnice,“ usmíval se na slečnu šéf. Od prvního dne bylo znát, že slečnu Kamilu moc účetnictví nezajímá. Víc než se mnou v kanceláři byla v kanceláři šéfa.
Netrvalo dlouho a po firmě se začalo šuškat, že spolu mají poměr. Když se za několik měsíců objevily první mráčky v jejich mileneckém vztahu, předvedla Kamila teatrální výstup před ostatními kolegy. „Takže do postele ano, ale když chci něco já, tak to nejde? To sis mě špatně otipoval. Končím!“ křičela Kamila. Hodila po šéfovi visačku se svým jménem a odešla středem. Šéf byl rudý až na zadku.
Jistě, já to všechno vyžehlím
„No, to, že slečna Kamila ukončila pracovní poměr, slyšela celá firma. Předpokládám, že i vy, Františko. Bude zapotřebí, abyste dokončila rozpracované případy po slečně Kamile. Chápu, že to nezvládnete v pracovní době. Zaplatím vám přesčas. Spoléhám na vás,“ postavil mě šéf před hotovou věc. Vlastně jsem neměla moc na výběr. Kývla jsem. Vzteky jsem nemohla ani mluvit.
To znamená jediné. V příštích dvou měsících mohu zapomenout na volné víkendy. Jsem holt blbá stará ženská. Ale co se budu rozčilovat. Mám to pár let do důchodu. Možná půjdu i do předčasného. Nebudu si ve firmě dělat zle. Už to nějak vydržím a pak ať si to tady beze mě dělají, jak chtějí. Snad se šéf dostatečně spálil, aby příště přijal někoho, kdo něco umí, a nevypadá jen dobře.
Další příběhy ze života →
Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na [email protected].
