Petr (44): Nechtěl jsem být nevěrný, ale díky kamarádkám mojí manželky mám pocit, že zase žiju

Na první pohled mám skvělý život. Hezký byt, jednou za rok dovolenou, dvě dcery – zdravé, chytré, slušné. Moje manželka Jana je pořádná, organizovaná a zodpovědná. Říkáte si, že je to ideální manželství? Jenže náš vztah se scvrkl na řešení složenek, školy, kroužků a nákupů. Když se snažím mluvit o něčem jiném – že mě něco trápí, že jsem měl těžký týden, že jsem vyčerpaný – narazím. Jana se dívá do telefonu. Občas přikývne, ale vím, že mě neposlouchá.

Mohlo by Vás zajímat:

Michal (43): Manželku podvádím s její nejlepší kamarádkou. Není to v pořádku, ale díky nevěře mám pocit, že žiju

S kamarádkami mé ženy se cítím dobře

Před časem mi došlo, že se těším na dny, kdy k nám chodí její kamarádky. Iveta a Monika jsou udržované čtyřicátnice, upravené a hezky voní. Iveta v sobě má něco rošťáckého, Monika je tišší, ale vím, že na mě často kouká takovým zvláštním způsobem. Když k nám přijdou na kávu, najednou mám pocit, že mě někdo konečně vnímá.

Jednou, když odcházely, Iveta na mě mrkla: „Nechceš někam hodit? Jedu přes centrum.“

„Jasně,“ snažil jsem se znít nenuceně, i když mi srdce bušilo jak splašené. Nasedl jsem do jejího auta. Bylo malé a vonělo po vanilce.

„Zajímalo by mě, jestli Jana ví, jaký má doma poklad,“ řekla a sjela mě pohledem.

„Prosím?“ nechápal jsem.

„No víš... Jsi hezký, vtipný, chytrý. Těžko uvěřit, že jsi ještě neutekl z toho domu plného účtů a seznamů úkolů,“ usmála se, ale v jejím hlase zazněla hořkost.

Nervózně jsem se zasmál. „Trochu to přeháníš. Jsem prostě táta a manžel...“ snažil jsem se znít nenuceně.

„Právě... A to je škoda,“ zamumlala. „Kdybych měla chlapa jako ty...“

Mohlo by Vás zajímat:

Martin (29): Spím s nejlepší kamarádkou své manželky. Jsou si tak blízké, že to nepovažuji za nevěru

Začal jsem si s oběma

S Ivetou to šlo rychle. Náhodné setkání ve fitku, káva do kelímku a procházka v parku, pak oběd. Asi si umíte domyslet, jak to pokračovalo. Bylo to vášnivé, rychlé, divoké – jako by nás každou chvíli mohl někdo přistihnout. Když bylo po všem, podívala se mi do očí a řekla: „Tohle nemusí nic znamenat. Teda... pokud nechceš.“

Přikývl jsem, že chápu. Ale pravda byla, že jsem vůbec netušil, co cítím.

S Monikou to bylo jiné. Nejdřív pár zpráv s náznakem flirtu. Psali jsme si večer, ona seděla doma se sklenkou vína, já s knihou. Působilo to nevinně, ale každá její zpráva mě probouzela k životu. Povídali jsme si o všem – o samotě, o tom, jak si doma připadáme jako duchové. A pomalu mě to vtahovalo čím dál víc...

Mohlo by Vás zajímat:

Slávek (54): Manželka si myslí, že jsem starý a k ničemu. Co by řekla na to, že mám mladou milenku?

Udržoval jsem to v tajnosti

Jednu jsem po práci nepřišel domů. Řekl jsem Janě, že jedu na služební cestu. U Moniky to vonělo po levanduli. Měli jsme celý večer jen pro sebe, žádný spěch. Smáli jsme se, přitulila se ke mně a pak řekla: „S tebou si zase připadám jako žena.“

Na chvíli jsem ztichl a pak jsem odpověděl: „A já... s tebou si zase připadám jako chlap, kterým jsem byl kdysi.“

Začal jsem se domů vracet později. Voněl jsem jiným šamponem, ale Jana se nikdy nezeptala, nikdy nic neprověřovala. A já jí to začal vyčítat – že si nevšimla, nebo že si všímat nechce.

S Monikou jsem se setkával každý den. Věděli jsme, kdy si můžeme dovolit víc, a kdy stačí dotek pod stolem v kavárně. Neptala se, nevysvětloval jsem. Méně slov znamenalo menší riziko.

S Ivetou to byla hra – rychlá, žhavá, plná smíchu. Monika mi dávala něco jiného – teplo, které mi chybělo. Když mě přivítala polibkem, nebyla v tom vášeň, ale porozumění. Když řekla, že se jí stýská, věřil jsem jí.

Mohlo by Vás zajímat:

Ivo (49): Milování s manželkou mě unavovalo, tak jsem si našel milenku. Po slastném vyvrcholení mi dala nejtvrdší facku v životě

Mám dva životy

A moje manželka? Když přijdu domů, leží na gauči ve starém tričku s Mickey Mousem a zírá do telefonu. „Kdes byl?“ zeptá se.

„Na jednání s klientem. Protáhlo se to.“

„Zase?“

„Někdy se to stává...“

Jen pokrčí rameny a tím to skončí. Žádné další otázky. Jako bych žil dva životy. V jednom je ticho, rutina a lhostejnost. V tom druhém smích, touha a energie. U Moniky nebo Ivety jsem měl pocit, že ještě na něčem záleží, že mě někdo čeká, že existuju. U Jany jsem byl jen součást domácnosti. Jméno na složence, taxikář, co rozváží děti na kroužky.

Občas mě přepadl pocit viny. Ale zmizel, jakmile mi od některé z holek přišla zpráva: „Chybíš mi.“ Neplánoval jsem s nimi budoucnost a ony to po mně nechtěly. Bylo to jako únik – dočasný, návykový.

Mohlo by Vás zajímat:

Karel (34): Během manželské krize jsem si našel milenku. Měl bych být šťastný, ale nejsem

Mezi námi už nic není

Jana vařila, ptala se na třídní schůzky, připomínala mi návštěvy u lékaře, ale nevšimla si, že doma už vlastně nejsem. Jakmile jsem překročil práh, stal se ze mě zase ten, kdo platí účty a vozí děti. Nic víc.

Včera jsem přišel domů, v bytě to vonělo po těstovinách. Na stole ležel nákupní seznam a dvě neotevřené obálky z banky. Jana seděla v obýváku, v ruce hrnek čaje. Když jsem vešel do obýváku, zeptala se jen, jestli jsem jedl.

„Jo, v práci.“

„Dobře. Zítra vyzvedni Míšu z tance. Nezapomeň,“ dodala a opět se koukala do telefonu.

Přikývl jsem. Nic víc. Žádné otázky, žádný zájem. Šel jsem do dětského pokoje, přikryl jsem Zuzku a Míše upravil polštář. Obě klidně spaly. Ani jsem si nebyl jistý, jestli je vlastně dobře, že jsem ještě tady. Možná už jsem jen kus nábytku.

V noci jsem si lehl vedle Jany. Neotočila se ke mně. A tehdy mi to došlo – nejhorší na tom nebyla nevěra. Nejhorší bylo, že mezi námi už nic není...

Další příběhy ze života →

Mohlo by Vás zajímat:

Matěj (55): Zatím se mi povedlo utajit každou milenku. Jen té poslední musím platit za mlčení

Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na [email protected].