Karel (37): Podvádím svou ženu. Mám ale jedno pravidlo, které nikdy neporuším

Trčel jsem v dopravní zácpě. Byl to jeden z těch dnů, kdy jsem nijak zvlášť nespěchal domů, i když jsem se vracel později než obvykle. Už v poledne jsem ženě napsal, že budu muset zůstat v práci trochu déle. A teď jsem jí zavolal. „Miláčku,“ řekl jsem. „Stojím v koloně.“

„Dobře, lásko,“ povzdychla si a já cítil ten známý mix viny a neklidného chvění v žaludku.

„Vystydne ti večeře a ty nemáš rád ohřívané jídlo...“

„To nevadí. Není to tvoje vina... ani moje...“ dodal jsem.

Radek (40): Totálně jsem to zvoral. Teď nemám manželku ani mladou milenku

Lžu své manželce i sobě

V tomhle případě byla vina samozřejmě na mé straně, ale manželka o tom nemusí vědět. Auta se sunula jako šneci a ještě nejmíň čtvrt hodiny potrvá, než se dostanu přes centrum. Pak by se to mělo rozjet. Ne že bych spěchal. Návraty domů jsou pro mě těžké. Mám čas vychladnout a už to není poprvé, ani podruhé, ani potřetí... Stejně bych ale nejraději počkal ještě pár hodin, než otevřu dveře bytu.

Hlasitě jsem si povzdychl, stejně jako předtím moje žena. „Proč to pořád děláš? Proč musíš zase něco vymýšlet?“ zamumlal jsem si sám pro sebe. „Tohle bylo naposledy. Úplně naposled!“ Věřím vlastně tomu, co říkám?

Abych vám to lépe vysvětlil: pár hodin předtím, než jsem uvízl v zácpě, jsem s bušícím srdcem vyťukal na mobilu číslo, které jsem před časem získal od ženy v jedné seznamovací aplikaci. Chvíli jsem váhal, jestli to nemám položit, ale vzápětí se ozval její příjemný hlas. „Kdy bych mohl přijít?“ zeptal jsem se.

„Kdykoli budeš mít čas...“

Byl jsem zmatený a zároveň vzrušený. Podíval jsem se na hodinky. V práci bych měl skončit za dvě hodiny, ale mám nějaké přesčasy, které si můžu vybrat. „Tak za třicet minut?“ zkusil jsem to opatrně. Souhlasila.

Dušan (40): Z mladé milenky se vyklubala synova spolužačka. Doufám, že to na mě nepráskne

Jel jsem za milenkou

Když jsem před jejím domem zastavil poprvé, srdce mi divoce bušilo. „Ještě se nic nestalo,“ uklidňoval jsem se. „Můžu kdykoliv odejít. Nemusím tam...“ Jenže vzrušení z dobrodružství bylo silnější než svědomí nebo zdravý rozum. Jen jednou. Opravdu jen tenhle jedenkrát! Chtěl jsem vědět, jaké to je s jinou ženou. Obzvlášť když manželka se mnou často odmítá spát.

Když jsem šel ke vchodu, pořád jsem si říkal, že z toho můžu vycouvat. Nemusím stisknout zvonek. Můžu se vrátit do auta. Ještě cestou nahoru jsem si to mohl rozmyslet. Jenže ona už čekala v pootevřených dveřích...

Abych pravdu řekl, poprvé to s ní nebylo nijak světoborné. Spíš naopak – sotva jsem jako muž obstál, tak moc jsem byl nervózní. Když jsem odcházel z jejího bytu, styděl jsem se tak, že jsem si přísahal: poprvé a naposled. To předsevzetí mi vydrželo možná dva, tři měsíce – dnes už si to ani přesně nepamatuju.

Nakonec se pokušení vrátilo. Možná právě proto, že poprvé to nebylo tak úžasné, jak jsem čekal. Podruhé to nebylo o moc lepší, ale aspoň jsem věděl, co čekat, a nebyl jsem tak vyplašený. Pak už pauzy mezi návštěvami nebyly tak dlouhé. Pokaždé jsem si přísahal, že tohle bylo určitě naposled. Jenže po několika dnech se ta touha ozvala znovu...

Jonáš (54): Manželku jsem vyměnil za mladou milenku. Rychle jsem pochopil, jaká to byla chyba

Manželka nic netuší

Zastavil jsem před naším domem. Ještě pár minut jsem seděl v autě, ale nakonec jsem musel jít nahoru. Zhluboka jsem se nadechl, vystoupil a vyšel po schodech. Manželka mě přivítala s úsměvem, možná trochu nuceným – tyhle mé „pracovní povinnosti navíc“ ji musí štvát. „Běž se osprchovat, ohřeju ti večeři,“ pobídla mě.

Přikývl jsem. To pravidlo jsem si dal já sám – vždycky večeřím doma. Díval jsem se, jak pobíhá po kuchyni. Najednou přistoupila ke mně a zašeptala mi do ucha: „Dneska máme celý večer jen pro sebe. Víš, jak to myslím...“

Ztuhl jsem. Na další milování jsem si netroufal. „Víš, lásko...“ nasadil jsem úsměv a hned jsem hledal výmluvu. Bolest hlavy? To je moc okaté. Možná budu předstírat zažívací potíže. Nebo něco jiného? Nikdy bych jí nemohl říct, co jsem dělal ještě před pár hodinami...

Další příběhy ze života →

Matěj (55): Zatím se mi povedlo utajit každou milenku. Jen té poslední musím platit za mlčení

Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na [email protected].