Facebook
Instagram
TikTok
YouTubeTomáš se těší na své první dítě, ale zároveň je pod velkým tlakem. Blížící se porod v něm vyvolává paniku a nechce u něj být z mnoha důvodů být. Jenže jeho žena i tchyně ho považují za zbabělce...
Vím, že hodně nastávajících rodičů bere přítomnost tatínka na porodním sále už jako samozřejmost, ale nemělo by tomu tak být. To, že muž nakonec stráví na chodbě, ještě neznamená, že má hned a automaticky dostat nálepku: neschopný otec.
Jsem rád, že budeme rodiče
Když mi manželka oznámila, že je těhotná, měl jsem samozřejmě velkou radost. Rok po svatbě to bylo ideální načasování. Máme navíc stabilní práci, vlastní byt, jsme spolu pět let. Takže na co čekat...
Musím to zaklepat, těhotenství mé ženy je bezproblémové. Až na pár dní nevolností to manželka zvládá skvěle. Má už nakoupenou výbavičku, načteno spoustu informací, a tak i po praktické a teoretické stránce je skvěle připravená. Jenže u mě to funguje opačně. Čím blíž jsme k cíli, tím víc se mi svírá žaludek.
Ne kvůli dítěti. Nebo tomu, že by se mohlo cokoli stát. Ten problém, zásek, je vyloženě můj. Kvůli tomu, že ona automaticky počítá s tím, že u porodu budu. Ale já... já prostě nechci. Mám strach, že to nedám, a to z mnoha důvodů.
Už od malička nesnáším pach nemocnic. A to mi tam ani nemusí ani nic dělat. Jen projít kolem mě děsí. Je mi na omdlení, když vidím krev. Nechci vidět manželku, jak tam několik hodin trpí. A připadat si blbě, když místo ní budou pomáhat mně. Když to tam nezvládnu. Podle mě tam má být chlap jako podpora, a pokud to nezvládne, je jen přítěží. To nechci dopustit.
Nejsem srab, ale mám své důvody
„Nebudu ti k ničemu, akorát se tam složím a ublížím ti víc, než pomůžu,“ zkoušel jsem manželce po několikáté vysvětlit. Ale stejně jako já si stojím za svým, ona také nehodlá ustoupit.
„Všechno jsou to jen blbé výmluvy. Všichni chlapi dneska chodí k porodu. Nechceš, protože jsi slaboch. A bude to mít vliv i na váš vztah,“ odpověděla mi už naštvaně. Ale copak jsou nebo byli naši tátové a další muži z předchozí generace o tolik špatní otcové, protože nebyli u porodu? Určitě ne.
Její slova mě zabolela. Mám pocit, že mě nikdo neposlouchá. Že nikoho nezajímá můj názor a moje pocity. Navíc jsem o tom mluvil i s několika kamarády, co už to mají za sebou. Jeden mi řekl, že ho ten zážitek úplně poznamenal – nejen psychicky, ale i ve vztahu k manželce. Od té doby prý nejsou v intimní oblasti jako dřív. A tohle já také nechci riskovat.
Pustila se do mě i tchyně
Manželka byla nejspíš už dost zoufalá a rozhodla se postěžovat si své mámě. A od té chvíle poslouchám další řeči i od tchyně.
„To jako vážně chceš nechat moji dceru samotnou v takové chvíli? Co jsi to za chlapa?“ spustila na mě tchyně jednou, když k nám přišla na oběd. Měl jsem sto chutí se zvednout a odejít. Nakonec jsem mlčel a myslel si své. Moje důvody je zkrátka nezajímají. Takže nejen manželská, ale i rodinná krize je na světě. A to ještě není náš potomek na světě.
Nátlak mě blokuje
Pořád si stojím za tím, že být u porodu není měřítkem toho, jaký budu otec. Vím, že naše dítě budu milovat, budu mu měnit pleny, vstávat v noci, chodit s ním ven. A dám mu maximální lásku a podporu. Ale příchod na svět na porodním sále si rád nechám ujít. Možná je to chyba, ale pořád je to moje volba. A zasloužil bych si také respekt. A ne jen nadávky, jaký jsem srab...
Další příběhy ze života →
Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na [email protected].
Související články
