Lída (23): Kartářka mi potvrdila to, co si myslím celý život. V mém domě se usadili duchové

Vyrůstala jsem v domě, kde soužití s duchy nebylo nic překvapivého. Alespoň ne pro mně. Zemřel v něm totiž praděda a později děda s babičkou. Naposledy tady navždy odešel můj otec. Poslední dobou mám pocit, že se všechny entity spojily a vytváří v našem domě neskutečnou energii.

Mohlo by Vás zajímat:

Bernardeta (26): V domě mých rodičů straší, ale jsem jediná, kdo si to myslí

Už jako dítě jsem viděla ducha svého pradědy

Pradědečka jsem ani nepoznala. Bydlel v domě dávno před námi. Když v něm zemřel, po čase se do něj nastěhoval můj děda. Žil tam s babičkou řadu let. Jako první z nich zemřela babička a o několik let později i děda. Můj táta se domu nechtěl vzdát, a tak jsme se do něj nastěhovali.

Byla jsem tehdy malá, ale ne tak moc, abych si nevšimla, že se v domě děje něco zvláštního. Často jsem potkávala staršího muže s dýmkou. Vždycky kolem mě jen prošel a usmál se. Měl specifický styl chůze. On totiž chodil po špičkách.

Když jsem po letech zjistila, že přesně tak chodíval praděda Mirek, pochopila jsem, že v domě přežívá dál. Naši mi samozřejmě nevěřili. A, jako by to udělal asi každý rodič, přikládali to mé bujné fantazii. Nepřišlo jim divné ani to, když jsem po čase začala vídat ducha své babičky. Ta měla zlozvyk, že si pravou ruku otírala o igelitovou zástěru, kterou nosila v jednom kuse.

Mohlo by Vás zajímat:

Stela (23): Vzala jsem si televizi po zesnulé sousedce. Pěkně mě vyděsilo, že z ní promlouvají duchové

V domě zemřel i můj otec

Ten specifický zvuk jsem slyšela a věděla, že i její duch zůstal v domě. Přiznám se, že jsem sama vnitřně bojovala s tím, jestli to může být duch. V té době se tvrdilo, že nic takového neexistuje. A kdo říká, že ano, tak prý patří do blázince.

Až když jsem po letech spatřila babičku s dědou u jejich stolu, prostě jsem musela věřit. I oni dva mě viděli. Natahovali ke mně ruce a chtěli, abych přistoupila blíž. Dokonce se mnou i komunikovali. Na cár papíru, který ležel na stole, psali krátké vzkazy. Většinou jim šlo o to, abych se jich nebála.

Před třemi lety bohužel zemřel i můj otec. Dostal infarkt v době, kdy byl doma sám. Když ho mamka našla, už bylo pozdě. Po pohřbu se rozhodla, že se chce z domu odstěhovat. Přála si, abych šla s ní. Já ale cítila, že nemůžu, že mě potřebují ti, co v něm nadále žijí.

Mohlo by Vás zajímat:

Artur (18): Stal jsem se médiem a viděl něco neuvěřitelného. Teď už vím, že duchové existují

Kartářka potvrdila mou teorii

Mamka se nakonec odstěhovala do malého slunného bytu a já zůstala. Jen sama a v domě, kde zemřeli čtyři lidé. A já vím, že tam pořád jsou. Napovídají tomu zvuky židlí zasouvajících se ke stolu, i žárovky, které problikávají v pravidelném rytmu. Nikdy jsem však necítila strach. Jen jsem potřebovala najít jasný důkaz toho, že neblázním a jejich duše tam stále jsou.

Pozvala jsem si domů kartářku, aniž bych jí řekla, co se tam děje. Než usedla do křesla, zadívala se dlouze do pokoje, kde spali babička s dědou. „Ty tady někoho máš?" zeptala se nesměle. „Ne, jsem tu sama," odvětila jsem. „Pak tu máš duchy a jsou ve vedlejším pokoji. A je jich tu víc, ještě minimálně dva. Cítím je," pronesla a prošla celý dům. Po chvíli se vrátila a řekla: „Jsou tu čtyři duchové. Jsou hodní. Zdá se, že to jsou tvoji příbuzní, kteří ti nechtějí ublížit..." A já to konečně měla potvrzené. Nevím, jak dlouho tady mohou být, ale dokud to tak je, z domu se ani nehnu.

Další příběhy ze života →

Mohlo by Vás zajímat:

Zdena (60): Synové mi nevěřili, že v noci nezpívám já. Vypadá to, že máme v bytě ducha

Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na redakce@lifee.cz.