Stela (23): Vzala jsem si televizi po zesnulé sousedce. Pěkně mě vyděsilo, že z ní promlouvají duchové

Když mi syn zesnulé sousedky nabídl její starou televizi, rozhodla jsem se dar přijmout. Brzy jsem zjistila, že s televizí není něco v pořádku. To, co z ní vycházelo, mě děsilo tak moc, že jsem se jí raději zbavila.

Mohlo by Vás zajímat:

Růžena (55): Na duchy jsem nikdy nevěřila, ale události na chalupě mě přiměly změnit názor

Po smrti sousedky jsem si vzala její televizi

Bydlím už tři roky ve starém činžáku, který nemá moc obyvatel. Na mém patře bydlí muž středního věku a starší sousedka Ludmila. Té bych tipla kolem osmdesáti let. Paradoxně právě ta mi byla z celého domu nejmilejší. Na rozdíl od ostatních obyvatel mě zdravila, usmívala se a občas jsem k ní zašla na čaj.

Měla jednoho syna, který za ní jezdil jen málokdy. Ukázalo se, že paní vedla velmi smutný a opuštěný život. Když jsme se trochu sblížily, s něčím se mi svěřila. „Někdy mám pocit, jako kdyby tady byl někdo se mnou," řekla nejistě. „Jak to myslíte?" nechápala jsem. „Jako že tu je někdo další. Myslím ducha..." pronesla tiše a nejistě se rozhlédla po bytě.

„Slyším hlasy, ale ublížit mi asi nechtějí," dodala. Snažila jsem se jí vysvětlit, že duchové neexistují a nemá se čeho bát. Když přišel ten smutný den a paní Ludmila náhle zemřela, bylo mi to líto. Její syn přijel vyklízet byt a zdálo se, že mu je smrt matky lhostejná. Přišel za mnou a nabídl mi starou televizi po Ludmile.

Mohlo by Vás zajímat:

Zdena (60): Synové mi nevěřili, že v noci nezpívám já. Vypadá to, že máme v bytě ducha

Z vypnuté televize vycházely hlasy

„Je sice stará, ale třeba vám ještě poslouží," nabízel mi. Já si telku vzala hlavně z toho důvodu, že jsem zesnulou sousedku znala a měla ji svým způsobem ráda. Televizi jsem odložila na stoleček a vymýšlela, kam ji umístím.

Po třech dnech mě v noci vzbudil šum. Vycházel právě z té televize. Běželo v ní bílé zrnění, což by nebylo asi tak divné. Jenže televize nebyla v zásuvce. Upřímně řečeno, dost mě to vyděsilo. Navíc ani nešla vypnout. Odnesla jsem ji do pokoje, který nepoužívám, a zavřela dveře. Po pár minutách z pokoje vycházely hlasy. S uchem na dveřích jsem je poslouchala, ale nedokázala jsem rozluštit, co říkají.

Strachy jsem zalezla do postele. Spala jsem tak napůl, protože jsem pořád střežila dveře pokoje a čekala, zda z nich někdo vyjde. Hned jsem si vzpomněla na slova stařičké sousedky, když mi vyprávěla, že má pocit, že není v bytě sama. Najednou jsem ten pocit měla také.

Mohlo by Vás zajímat:

Jindřiška (63): V novém domě se mi opakovaně zdál děsivý sen. Jeho příčinu mi vyjevila až stará sousedka

Duchové s námi komunikují přes televizi

Televize u mě v bytě vydržela tři dny. Poté jsem to vzdala a ze strachu se jí zbavila. Od té chvíle, co jsem ji odnesla do sklepa, mám zase klidné spaní. Chtěla jsem ale zjistit, co to mohlo být. Zašla jsem za jednou známou, která se zajímá o esoteriku a magii. Z mého příběhu usoudila, že šlo skutečně o duchy.

Údajně si někdy vyberou elektronické zařízení ke komunikaci se světem živých. Musím říct, že mi z toho běhal mráz po zádech. Co asi tak chudák Ludmila musela zažívat celé ty roky? Byla na to sama a neměla se komu svěřit. Škoda, že jsme se nepoznaly dřív. Mohla jsem jí pomoci. Budu na ni vzpomínat ještě dlouho.

Další příběhy ze života →

Mohlo by Vás zajímat:

Hedvika (22): Nerudný soused hlídá vchodové dveře i po smrti. Je to divné, ale vlastně trochu uklidňující

Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na redakce@lifee.cz.