Facebook
Instagram
Míša se ocitla v nezáviděníhodné situaci. Měla stavy, kdy se nemohla nadechnout a bolelo ji u srdce. Bála se, že umírá. Sanitku si volala i několikrát týdně, ale lékaři se jí pokaždé vysmáli, že jí nic není.
Před čtyřmi lety se mi z minuty na minutu změnil život. Udělalo se mi velmi zle a neprodleně jsem vyhledala lékařskou pomoc.
Měla jsem pocit, že umírám
Pamatuji si, že jsme akorát s přítelem leželi v posteli. Byla noc. Probudil mě svíravý pocit, že umírám. Nemohla jsem popadnout dech, bolelo mě u srdce. Vzbudila jsem přítele, který mi zavolal záchranku. Odvezli mě, udělali odběry krve a EKG. Výsledky ale říkaly, že jsem zcela zdravá. Jediné, co jsem dostala na cestu domů, byla žádanka na kardiologii.
Tam jsem se objednala hned druhý den. I po dalším vyšetření bylo jasno. Jsem zdravá! Nic mi není. Netrvalo to ale dlouho a můj stav se opakoval. Akorát jsem jela v autě. Najednou jsem začala vidět rozmazaně. Dostala jsem strach, že nabourám, a tak jsem rychle zastavila. Zavolala jsem si záchrannou službu. Přišlo další kolečko vyšetření. Výsledek byl pořád stejný. Nic mi není.
Stavy přicházely neohlášeně. Měla jsem strach jít i spát, abych ve spánku nezemřela. Upnula jsem se k myšlence, že mi selhává srdce. Následující dny se to stávalo pravidelně. Vzbudila jsem se se strachem, že umírám. Bodává bolest u srdce, špatné dýchaní. „Richarde, zavolej mi sanitku,“ řekla jsem z posledních sil.
Můj přítel i lékaři si ze mě utahovali
Přítel už byl ze mě lehce otrávený. Sám od lékařů věděl, že mi nic není. „Já už ji volat nebudu. Mají nás za blázny. Konkrétně tebe, že si pořád vymýšlíš. Nic ti není,“ řekl nevzrušeně. Zavolala jsem ji tedy sama. V nemocnici mě už znali. Nesetkala jsem s ochotou, ale výsměchem. „Tak co to bude tentokrát, slečno? Srdce?“ smál se ironicky doktor.
„Nemůžu dýchat a velmi mě tlačí u srdce,“ řekla jsem. „Za poslední měsíce jsme vám dělali tolik vyšetření, že další už je zbytečné. Mohu vám nasadit holtera, bude sledovat vaše srdce,“ řekl doktor. Doufala jsem, že se díky tomu něco prokáže. Během toho, co jsem ho nosila, jsem ty své stavy měla dvakrát. Přístroj nezaznamenal vůbec nic.
Můj stav se zhoršil natolik, že jsem musela utíkat i z obchodu, protože se mi tam dělalo zle. Sama sebe jsem uvěznila doma s myšlenkou, že takhle mi bude nejlíp. Moje stavy už ale byly skoro na denním pořádku. Seděla jsem v obýváku, četla knížku a najednou jsem upadla na zem.
Matka mě dostala na léčení
Největší strach jsem měla z toho, že než mě někdo najde, budu mrtvá. Nikdo mi moje trápení nevěřil, přišla jsem si tak sama. Richard se se mnou odmítl stýkat. Myslím, že měl ze mě strach. Nebavilo ho pořád poslouchat, že umírám. Všechno řekl mé matce, která viděla jen jedno řešení.
„Trpíš panickou poruchou. Na to je jediný lék. Psychiatr,“ řekla smutně. „Jako že jsem blázen? Ty mi nevěříš? Jsi stejná jako Richard,“ odbyla jsem ji. Seděla jsem celé dny a noci doma a čekala, kdy umřu. Moje matka to nevzdala, neustále mi volala a prosila, abych toho psychiatra alespoň zkusila. Odmítala jsem to.
Nechtěla jsem si připustit, že má možná pravdu. Nakonec mě přemluvila a společně jsme vyhledaly odbornou pomoc. Můj stav se zlepšil, sice beru léky na uklidnění, ale zdá se, že mám ještě šanci na normální život.
Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na redakce@lifee.cz.
