Markéta (39): Můj pracovní pohovor skončil katastrofou. Chtěli po mně věci, na které rozhodně nemají nárok

Moc pracovních zkušeností nemám. Po maturitě jsem nastoupila do obchodu, kde jsem tři roky prodávala spotřební elektroniku a dělala účetnictví. Jednalo se o rodinný podnik a byli jsme tam jen tři zaměstnanci.

Vendula (41): Práce v butiku je plná dobrodružství. Jednou jsem musela klientku vystřihat ze šatů

Dvanáct let u jednoho zaměstnavatele stačilo

Pak jsem odešla na mateřskou dovolenou a porodila dvě děti. Když mladšímu synovi byli čtyři roky, domluvili jsme se s manželem, že se vrátím do práce. Rozdělili jsme si povinnosti jak doma, tak v péči o děti, a já se vrhla na budování kariéry. Vyhrála jsem tenkrát výběrové řízení na hlavní účetní v menší stavební firmě.

Práce mě bavila, kolektiv byl také snesitelný a roky plynuly. Vydržela jsem u jednoho zaměstnavatele rekordních dvanáct let. Jenže před dvěma lety se změnilo vedení a mezilidské vztahy klesly na bod mrazu. Klima ve firmě bylo neúnosné a já se rozhodla pro změnu. S manželem jsem se dohodla, že dám výpověď, nějakou dobu zůstanu na úřadu práce a budu pobírat podporu v nezaměstnanosti.

Agáta (44): S hrůzou jsem zjistila, že si kolegyně bere každý pátek do kanceláře psa. Mám chuť to nahlásit vedení

Dobu na úřadu jsem vyplnila prací doma

Manžel dokázal, že je mi oporou v každé situaci. „Markét, jasně. Jestli si potřebuješ odpočinout, tak zůstaň pár měsíců doma a hledej si práci. Zvládneme to,“ dodal mi odvahu. Dva měsíce jsem doma uklízela, starala se o děti, dodělala rekonstrukci zahrady a vrhla se na hledání zaměstnání.

Některá výběrová řízení mi ukázala, že jsem neměla šťastnou ruku a o pracovní pozici jsem ztratila zájem. Obzvlášť poslední pohovor byl divný. Jednalo se o větší firmu a očekávala jsem profesionální přístup. Poctivě jsem se tedy připravovala. Znala jsem historii firmy, v jakém oboru podniká, její sortiment i strukturu. Ale na otázky, které mi pokládala personalistka, jsem připravená nebyla.

Jaruška (64): Snacha mě zklamala. Mateřství ji přestalo brzy bavit a my to musíme s manželem zachraňovat

Neprofesionální výběrové řízení mě zklamalo

„Nevidím snubní prsten. Jste sama, bydlíte s přítelem nebo jste vdaná a jen nenosíte snubák?“ šokovala mě personalistka. Vykoktala jsem ze sebe odpověď, ale měla divný pocit, že nemá právo se ptát na tak osobní věc. Dále ji zajímalo, zda vlastníme náš byt nebo žijeme v pronájmu. Pak se mě dokonce zeptala na to, zda mám nějak zajištěné hlídání dětí v případě nemoci.

„A když vás přijmeme, slíbíte mi, že budete čerpat ošetřovačku pouze ve výjimečných případech? Myslím to tak, že se budete střídat s manželem a případně i s prarodiči,“ vypadlo z personalistky. Byla jsem v šoku. Neumím si představit, že bych požádala tchyni, aby si na naše nemocné puberťáky vzala volno v práci. Navíc takové otázky při pohovoru mi byly krajně nepříjemné. Jsem přesvědčena o tom, že patří do kategorie těch, které by u pohovoru vůbec zaznít neměly. No nic, hledám dál.

Další příběhy ze života →

Laura (27): Zdají se mi vášnivé sny o vlastní šéfové. Asi budu muset dát výpověď