Lucie (42): Dovolená pro mě znamená jeden velký stres. Manžel mě nutí do akcí, ze kterých mi je zle

Od mládí trpím na závratě. Mám divný pocit i z toho, že si musím stoupnout na židli, když myju okna. Zkrátka moje hlava má ráda, když moje nohy stojí na zemi.

Mohlo by Vás zajímat:

Valerie (41): Závratě mě připravily o chuť do života. Nalezla jsem ale díky nim ztraceného spolužáka

Neshody byly už na začátku vztahu

Když jsme s Jirkou začali chodit, zaplatili jsme si zájezd, kde se chodilo po horách. V jednom místě byla lávka z provazů, která se musela přejít. Nezvládla jsem to. Lávka se lehce houpala, prkna na lávce nebyla u sebe, a tak jsem viděla skrz lávku do propasti, a hlava zařídila zbytek. Ztuhly mi nohy, zasekla jsem se a byl konec.

Dál jsem zkrátka nemohla. Tenkrát jsme se poprvé s Jirkou pohádali. „Neříkej mi, že se nedokážeš hecnout a lávku přejít. Já chci jít dál,“ zlobil se Jirka. Nechápal mě. Nedokázala jsem to. Chtěla jsem klid. Jirkovi jsem dovolila, aby šel s ostatními na výlet, a já se vrátila k autobusu. A tam počkala na zbytek skupiny.

Mohlo by Vás zajímat:

Bára (26): Sestra kouří o sto šest. Snaží se uspět jako herečka, ale spíš jednou přijde o hlas

Manželství s jednou jedinou chybičkou

Pak jsme se vzali, narodili se nám kluci a pár let byl klid. Nikam jsme nejezdili a jako rodina jsme se plácali na různých pískovištích kolem bytu. Jenže jak kluci povyrostli, manžel začal plánovat výlety po Čechách. Jirka totiž miluje rozhledny. A vášeň k výškám po svém otci zdědili i naši kluci. Jsem jediná z naší rodiny, která to má jinak.

A vznikají rozepře. Manžel s dětmi chtějí, abych prožila zážitek s nimi. Jenže občas se stane, že na rozhlednu nejsem schopná vylézt. Obzvláště, když je postavená z kovového perforovaného plechu, kde je vidět hloubka pode mnou. „Pojď, nebuď srab. Jsi s tím trapná,“ zlobil se Jirka, když jsem se rozhodla čekat pod rozhlednou.

Mohlo by Vás zajímat:

Eliška (30): Bývalý přítel mě zničil a opustil. Když přišel žádat o druhou šanci, moje reakce ho překvapila

Urážky těžkého kalibru mi vadí

Jirka není tolerantní. To, že on nemá závratě, bere jako samozřejmost a neumí se vcítit do mé osoby. Vylezu na kamennou rozhlednu, dokonce zvládnu i dřevěnou, ale kovovou ne. Nezvládnu pohled pod nohy, kdy vidím, že je pode mnou několik desítek metrů prostoru. Aby toho nebylo málo, Jirka do mě občas na rozhledně strčí nebo mě chytne za ramena a dělá, že mě z rozhledny shodí dolů.

„Zbláznil ses? To jsi vážně takový ubožák, že si musíš honit triko na někom, kdo musel vynaložit veškeré síly na to, aby sem vylezl? Stojím taky, třesou se mi nohy, je mi zle od žaludku a sotva se držím na nohou. A ty do mě ještě strkáš. A směješ se,“ křičela jsem. Jirka je skvělý manžel, ale tato jeho jediná chybička mě vadí strašně.

Další příběhy ze života →

Mohlo by Vás zajímat:

Daniela (21): Díky hypnóze jsem zjistila, proč mám strach z výšek. Může za to otřesný zážitek z minulého života