Facebook
Instagram
TikTok
YouTube
Paní Kristýna je vdova. O manžela přišla před pár lety, ale stále na něj myslela. Rozhodla se pronajmout si na měsíc byt ve Španělsku, aby v novém prostředí přišla na jiné myšlenky. Povedlo se jí to, a nejen to. Seznámila se s mužem, díky kterému zjistila, že ještě může něco cítit. Ale pak ji sprostě podrazil.
Když jsem vystoupila z autobusu v tom malém španělském městečku, připadala jsem si jako někdo, kdo právě objevil úplně nový svět. Vzduch byl jiný – teplý, hebký, voněl solí a něčím, co jsem tehdy nedokázala pojmenovat. Možná nadějí...
Vzpomínky na zesnulého manžela
Na jeden měsíc jsem si pronajala malý byt pár ulic od pláže. Měl balkon s výhledem na rušnou, zelení lemovanou alej. Ráno jsem chodila na procházky, odpoledne popíjela čaj s citronem a myslela jsem na mého manžela Marka. Byl můj klidný přístav, ale před třemi lety mi ho odvedla smrt. A mě nechala samotnou s tichem, které bylo tak hlasité, až bolelo.
Nikoho jsem v tom městečku neznala, ale nevadilo mi to, protože španělsky mluvím celkem obstojně. Procházela jsem se uličkami a jednou jsem narazila na hezkou kavárnu s tmavomodrými markýzami a několika stolky. Líbila se mi, a tak jsem do ní vešla.
Majitel kavárny se jmenoval Manuel. Ve vlasech měl stříbrné pramínky a ruce člověka, který celý život pracoval. Nosil lněné košile a oslovoval mě „señora Kristýna“ s takovou úctou, jakou jsem už dávno neslyšela. Druhý den jsem se do té kavárny vrátila a další den znovu....
Přijala jsem pozvání na večeři
Jednoho dne mě Manuel pozval na večeři. „Jako poděkování, že k nám chodíte tak často...“ pronesl s úsměvem.
Tehdy se ve mně něco probralo, něco, co hodně dlouho spalo. Možná to v mém věku bylo pošetilé... ale souhlasila jsem.
Vytáhla jsem ze skříně šaty. Na chvíli jsem je chtěla pověsit zpátky, ale neudělala jsem to. Něco uvnitř mi tiše šeptalo: „Jdi a užij si to.“
„Señora Kristýna,“ přivítal mě Manuel, když mi otevřel postranní vchod do kavárny. Ten večer totiž výjimečně zavřel, aby nemusel pracovat. „Dnes večer je to tu jen pro vás.“
Připravil jeden stůl u okna, svíčky a pustil příjemnou hudbu. Seděli jsme naproti sobě a povídali si. Nejdřív trochu nesměle, pak jsme se oba víc otevřeli. „V Česku mám všechno,“ řekla jsem a usrkávala červené víno. „Dům, manželův hrob, své zvyky. Jediné, co jsem si přivezla, byla samota...“
„Samotu zná každý,“ odpověděl tiše Manuel. „Dokonce i mezi lidmi. Možná právě tam je jí nejvíc. Vidíte je, ale oni nevidí vás...“
Existuje láska po šedesátce?
Následující dny probíhaly jako pomalý tanec – pravidelně jsme se scházeli u večeře. Někdy jsme jedli, co zbylo z menu kavárny, jindy uvařil něco speciálního. Vyprávěl mi o hudbě a o výtvarném umění, znal jména, o kterých jsem nikdy neslyšela. A hlavně mi vyprávěl o sobě. „Tahle kavárna je můj sen,“ řekl jednou večer, když mi přes ramena přehodil svetr, protože se ochladilo. „Táta měl malou cukrárnu. A já jsem vždycky chtěl mít něco vlastního.“
Dívala jsem se na něj a uvědomila jsem si, že už nemyslím na Marka. Nežila jsem jen ve vzpomínkách, ale v přítomnosti. A znovu jsem cítila radost.
Jednou byl Manuel nezvykle tichý. Postavil na stůl dvě sklenky a mlčky do nich nalil víno. Posadil se naproti mně, zadíval se mi do očí a zeptal se: „Věříš v lásku po šedesátce?“
Oněměla jsem.
„Vím, je to odvážná otázka... Ale někdy člověk prostě touží mít někoho vedle sebe. I když už tomu nikdo nevěří...“
„Možná právě tehdy je to nejopravdovější,“ odpověděla jsem po chvíli. „Když už si nic nemusíme nalhávat.“
Chtěla jsem mu pomoct
Ten večer měl být jako každý jiný, ale jakmile jsem vstoupila do kavárny, něco bylo jinak. Manuel seděl u baru, smutně koukal před sebe. „Stalo se něco?“ zeptala jsem se tiše a posadila se vedle něj.
Chvíli mlčel. Pak se zhluboka nadechl, jako by zvažoval každé slovo. „Neměl bych ti to říkat... ale nevím, co mám dělat...“ zašeptal. „Dlužím na nájmu a majitel budovy mi vyhrožuje výpovědí. Je konec.“
„Ale tahle kavárna je přece tvůj život,“ zašeptala jsem.
„Jo. Ale přepočítal jsem se. Do rekonstrukce jsem dal moc peněz, nic jsem si nenechal stranou. A teď mi tohle všechno... uniká mezi prsty...“
Po Markově smrti mi zůstalo něco z pojistky a úspory na „horší časy“. „Nechci, abys přišel o svůj sen,“ řekla jsem dřív, než jsem si to promyslela. „Pomůžu ti.“
„Ne. Nemůžu...“
„Můžeš. A uděláš to. Protože to není jen tvoje kavárna. Je to místo, které mi připomnělo, že ještě umím něco cítit.“
Dlouho se na mě díval, pak přikývl. Večer, když jsem se vrátila do svého bytu, poslala jsem mu peníze. Třásly se mi ruce. Ne z obav, ale dojetím...
Nemohla jsem uvěřit, že mě podvedl
Druhý den jsem se hezky oblékla. Vzala jsem si šátek, který mi Manuel kdysi pochválil. Srdce mi bušilo – dokud jsem neuviděla kavárnu. A tehdy jsem strnula. Dveře byly zavřené, rolety stažené a na nich bílý papír s nápisem: „K pronájmu. Volné ihned.“
Přistoupila jsem blíž a přitiskla jsem dlaně na sklo, jako by to mohlo něco změnit. Uvnitř byla tma. Vytáhla jsem mobil a zavolala jsem Manuelovi. Típl to. Zkusila jsem to znovu. Nic.
Udělalo se mi špatně. Chtěla jsem něco říct, zeptat se, zakřičet, ale žádná slova ze mě nevycházela. Ten nápis o pronájmu jsem četla pořád dokola. V hlavě mi zněla jediná myšlenka: „Opravdu se to stalo?“
Vrátila jsem se do svého bytu. Dveře za mnou zapadly s dutým bouchnutím. Sundala jsem si šátek, kabelku jsem hodila na židli. Opřela jsem se čelem o zeď. Jak jsem se mohla takhle nechat napálit? On se na mě tak hezky díval. Naslouchal mi. Dotýkal se mé ruky, jako by byla něčím křehkým, co si zaslouží péči. A já byla jen žena, která chtěla věřit, že i v jejím věku může být milovaná.
A pak jsem se rozplakala, tak, jak člověk pláče jen tehdy, když se v něm něco zlomí. Nešlo o peníze. Nešlo o kavárnu. Šlo o tu verzi mě samotné, kterou mi na chvíli vrátil... a pak mi ji zase vzal. O tu ženu, která na chvilku znovu cítila, že pro někoho něco znamená...
Další příběhy ze života →
Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na [email protected].
Zpěvačka Elis Mraz skrývá v šatně i odvážně vykrojené kousky: Musíte odhalit ta správná místa, říká
Zpěvačka Elis Mraz skrývá v šatně i odvážně vykrojené kousky: Musíte odhalit ta správná místa, říká
Související články
