Roman (37): Spolužačka, která mě šikanovala, se přihlásila na pohovor do mé firmy. Udělal jsem, co jsem musel

Ve firmě jsme hledali někoho nového na pozici do marketingu. Denně chodily desítky odpovědí a já jsem se díval na všechny. Chtěl jsem vědět, kdo se k nám hlásí. A dokud jsem v jednom e-mailu nezahlédl povědomé jméno, bylo vše v pořádku.

Mohlo by Vás zajímat:

Ester (32): Nejprve jsem kvůli umělé inteligenci přišla o práci, pak o vztah. Nevím, jak se postavit zpět na vlastní nohy

Jméno kandidátky mi vyrazilo dech

Přeneslo mě to do jiného života. Zničehonic jsem zase cítil ten starý tlak na hrudi, jaký jsem míval v osmé třídě, když jsem věděl, že mě po škole zase někdo zavře v šatně nebo mi vyhází věci z batohu do záchodu. Jedna Alena byla tou, která to všechno způsobovala. Nesmála se. Jen se dívala, mluvila potichu a vymýšlela ty nejrafinovanější způsoby, jak mě ponížit před ostatními.

Nikdy jsem to nikomu pořádně neřekl. Ani doma. Táta by jen mávnul rukou, máma by si dělala starosti. A já jsem nechtěl být „ten slaboch“, co fňuká, že ho šikanuje holka. Tehdy jsem si slíbil, že jednou budu někdo. Že si postavím vlastní svět, kde mě nikdo nebude moct srazit.

Trvalo to roky, ale podařilo se mi to. Mám vlastní firmu, deset zaměstnanců, jsme malý, ale dobrý tým. A teď to vypadá, že se mi znovu vrací do života. V životopisu psala o svých zkušenostech z reklamní agentury, o vedení týmu, o návratu z rodičovské. Připojila motivační dopis. Profesionální tón, jako bychom se nikdy neviděli.

Mohlo by Vás zajímat:

Janina (27): Moje kancelářská práce mě ubíjela. Nakonec jsem se dala k policii, abych dělala něco, co má konkrétní smysl

Udělal jsem, co bylo správné

Ale já si ji pamatoval. Každé její slovo. Každý smích, když mi stáhla kalhoty v tělocviku, když rozeslala po třídě moji fotku s falešným popiskem. Lidi zapomínají, co řekli nebo udělali, ale ti, co si to odnesli, nezapomenou nikdy.

Zavolal jsem si kolegyni z HR. „Můžu si jednu kandidátku vzít na starost sám?“ Řekla, že jasně. Napsal jsem jí e-mail a pozval ji na pohovor. Přišla v kalhotovém kostýmu, s úsměvem, profesionální. Nepoznala mě. Zase ten tlak na hrudi. Ale tentokrát jsem seděl já na druhé straně stolu. Neřekl jsem ani slovo o škole. O tom, co mi udělala. Ptala se na kulturu ve firmě, na možnosti růstu. Mluvila o tom, jak je pro ni důležité pracovat někde, kde se lidi podporují.

Řekl jsem jí, že se jí ozveme. A pak jsem ještě dlouho seděl u počítače a přemýšlel. Jestli jsem slaboch, když ji nevezmu. Nebo blázen, kdybych ji vzal. Jestli je to pomsta, nebo spravedlnost. Jestli jí dát šanci, kterou ona mně nikdy nedala. Nakonec jsem jí odepsal stručně. Místo je obsazené. Hodně štěstí. A bylo mi díky tomu dobře.

Další příběhy ze života →

Mohlo by Vás zajímat:

Ellen (22): Potřebovala jsem si vydělat nějaké peníze bokem. Z nevinného přivýdělku vyklubalo něco děsivého