Petra (20): V osmnácti jsem se stala maminkou. Otec mé dcery zmizel, ale přesto toho nelituji

Mám dvouletou holčičku. Narodila se, když mi bylo osmnáct. Všichni mě od toho zrazovali, nejen mí rodiče, ale i kamarádky. Říkali mi, že je plodem nerozvážné mladé lásky, a kdoví, jak to s námi dopadne…

Daniela (19): Ve třeťáku na střední jsem neplánovaně otěhotněla. Moje máma mi dala hrozivé ultimátum

Chceme dítě!

Nikdy jsem si nemyslela, že se stanu tak brzy matkou. Jenže člověk míní a život mění. V sedmnácti jsem potkala jednoho kluka a byli jsme tak zamilovaní, že jsme si dokonce říkali: „Dítě bychom chtěli!“

Byli jsme opravdu hloupí. A to, že jsem se nijak nechránila – jak známo, na muže není spolehnutí –, tomu nijak zvlášť nepomohlo.

A tak jsem jednoho dne přišla za svým přítelem a romanticky mu sdělila: „Budeme mít dítě!“ Čekala jsem filmové nadšení, ale on stál jako opařený. Pak konečně zareagoval a vykřikl: „Miluju tě a budu ve všem s tebou!“ Znělo to dost neupřímně. Tehdy jsem tomu nepřikládala váhu, ale možná že jsem měla.

Julie (21): S přítelem jsme se sestěhovali a hned jsem otěhotněla. Problém je, že jsme oba studenti a žijeme na koleji

Rodiče mě chtěli vydědit

Ačkoli mi bylo teprve sedmnáct, hormony zapracovaly a já byla šťastná. Žádný pocit „Ježíšimarjá, jsem těhotná!“ se nedostavil. Rodiče ze mě samozřejmě nebyli nijak nadšení, ale prohlásila jsem rozhodně, že si dítě nechám. Mamince je lehce nad čtyřicet, takže z toho, že bude tak mladá babička, radost neměla. A táta? To bylo ještě horší. „Dáš to pryč!“ mi říkal každý den. Jaké TO? Vždyť je to dítě!

I když rodiče první měsíce vyhrožovali, že mě vydědí, nakonec se se situací smířili. Postavili se za mě, a dokonce mi pomáhali dát dohromady výbavičku, kočárek a vše, co bylo třeba. Zajímavé je, že do svatby a dokonce ani do společného bydlení mě netlačili. „Není kam spěchat,“ říkávali. A já už dneska vím, že tušili, že mladá láska málokdy vydrží. Mělo mi to dojít už během těhotenství, protože ta naše bláznivá láska začala pomalu uvadat.

Pavla (32): První dítě jsem měla v šestnácti a nyní je těhotná i moje šestnáctiletá dcera. Nemám s tím problém, okolí ale ano

Útěk od zodpovědnosti

A jak to vypadalo po narození Janičky? Neslavně. Jednak přítel odmítl být u porodu. První dny, kdy si mě rodiče odvezli k sobě, byl kdovíkde. „Petruško, musíš vydržet, bude chvilku trvat, než mu to dojde,“ chlácholila mě máma a táta choval malou Janičku v náručí. Musím ocenit, že mi po nelehkém porodu dávali alespoň nějakou naději. Nevybafli na mě: „Jsme ti říkali, že uteče!“ nebo něco podobného.

Když se přítel objevil, čekala jsem pomoc a pochopení, ale bylo to úplně jinak. „Nezlob se, ale ještě se necítím na to být tátou,“ prohlásil. „Vždyť jsi říkal, že chceš dítě, že mi pomůžeš!“ vzlykala jsem. Chystala jsem se škemrat, ale můj táta to vzal rázně do svých rukou: „O naši dceru i vnučku se postaráme. A ty můžeš táhnout ke všem čertům!“ Pak ho vyhodil ze dveří.

Mladá láska skutečně skončila, ale já nebrečím. Mám Janičku a rodiče, které mi může kdekdo závidět. Pomáhají mi nejen s dcerou, ale i s tím, abych mohla pokračovat ve studiu a v životě se neztratila.

Veronika (18): V šestnácti letech jsem otěhotněla a skočila rovnýma nohama do dospělosti. A dnes mě to mrzí

Další příběhy ze života

Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie či videa jsou jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na [email protected].