Facebook
Instagram
TikTok
YouTubeDaniele se pořádně změnil život. Ještě jako nezletilá studentka otěhotněla a rozhodla se se, že si dítě nechá i přes přemlouvání rodiny. Z chování své mámy se stále nedokáže vzpamatovat...
Krátce po tom, co jsem dostudovala třeťák na střední, jsem otěhotněla. Bylo to samozřejmě nečekané a neplánované, můj přítel Adam byl pouze o rok starší a čekal ho přechod na vysokou školu, dítě na cestě nás tedy oba dva překvapilo naprosto nepřipravené. I tak jsem se ale rozhodla, že si ho chci nechat.
Máma mi řekla, ať jdu na potrat
Když jsem doma oznámila, že čekám miminko a že si ho plánuji nechat, strhla se lavina nevole. Naši, hlavně pak moje máma, mě přesvědčovali, ať si nechám dítě vzít.
„Danielo, to je taková hloupost… nejsi ani dospělá, nemáš vystudováno… nemáš vůbec nic… jak si představuješ postarat se o mimino?“ prosila mě moje maminka skoro na kolenou, když jsem již po několikáté možnost potratu zavrhla.
„Já ale cítím, že je správné si ho nechat,“ odporovala jsem jí přesvědčeně, „Maturitu příští rok nějak zvládnu a vysokou můžu studovat dálkově… zvládneme to dítě vychovat a zabezpečit, tak si nemyslím, že je nutné se ho zbavit.“
Řekla, že mi nepomůže
„Zvládneme?“ pozvedla máma obočí nechápavě. „Jak to myslíš, zvládneme? Myslíš jako tebe a Adama? Dva studenty, co nic nemají?“
„Myslím nás jako rodinu. Když se zapojíme všichni, tak to nějak půjde,“ podívala jsem se na ní nechápavě. Začala se nevěřícně smát a prudce vstala od stolu.
„Tak to ne, holčičko. Nemysli si, že si necháš v sedmnácti dítě a my se o tebe a ještě o něj budeme starat! Děti mají dospělí a dospělí jsou samostatní. Jestli si to necháš, Danielo, tak jsi na to sama. My s tátou už tě finančně podporovat nebudeme.“
Bylo to od ní kruté ultimátum, já jsem ale byla tvrdohlavá a rozhodla se, že si dítě prostě nechám. Máma se ze dne na den změnila na mou vedoucí a nájemníka. Udělala rozpis věcí, co si budu muset zaplatit. Chtěla po mně nájem, peníze za jídlo, přestala mi platit jízdenky na vlak a autobus, nekupovala žádné oblečení. Chodila jsem na brigádu a všechny peníze, co jsem si tam vydělala, jsem jí dávala. Můj život se proměnil pouze na školu a práci. Bylo to hrozné, cítila jsem se příšerně, ale nevěděla jsem, co jiného dělat.
Řekla mi, že jí dlužím peníze
V pátém měsíci nastaly v mém těhotenství komplikace a doktor mi doporučil zůstat doma. To jsem také udělala, přestala jsem chodit na brigádu, ve škole jsem dostala zvláštní studijní plán. Příchod děťátka se neodvratně blížil a já si začala hledat kočárek a výbavu. Sestavila jsem seznam věcí, které potřebuji a jednoho večera sebrala kuráž a začala o tomto tématu u večeře.
„Mami, tati… už se nám to blíží a já mám nějaké věci, co bych pro dítě potřebovala. Našla jsem si kočárek, pak postýlku a nějaké oblečení… Adam a jeho rodiče řekli, že co budou moct, že pořídí, ale tady jsou nějaké věci, co chci zařídit já…“
Postrčila jsem k nim po stole seznam, mamka se ale ani neobtěžovala podívat.
„Danielo, v tenhle moment nám dlužíš deset tisíc za poslední dva měsíce za nájem,“ řekla mi s kamenným obličejem a mně se skoro zastavilo srdce. „Potom šest tisíc za jídlo a to ani nemluvím o tom, jak ti táta půjčil na ten nový počítač… žádné další peníze od nás určitě nedostaneš.“
Nazvala mě hloupou husou
„Ale tohle jsou věci, co potřebuju… neobejdu se bez nich, prosím!“ prosila jsem ji a nakonec se rozbrečela. Hledala jsem podporu u táty, ten ale jenom sklopil oči. V naší domácnosti vládla pevná ženská ruka.
Máma jen pokrčila rameny. „Nemáš práci, nemáš peníze, nemáš věci co chceš. Tak to chodí.“
„Ale já nemůžu chodit do práce, doktor mi řekl, ať s ní přestanu,“ vzlykla jsem. „Skoro ani nezvládám školu, jak jsem unavená…“
„Na to jsi měla myslet, než sis jako hloupá husa v sedmnácti nechala dítě,“ odsekla matka ostře a zvedla se od stolu. „Je mi jedno, jak si to zařídíš, ale zaplať nám, co dlužíš. Jsi přeci dost zodpovědná na to být těhotná, zvládneš i splácet dluh.“
Odešla jsem z domova
To pro mě byla poslední kapka. S pláčem jsem volala Adamovi, skoro jsem ani nemohla dýchat, když jsem mu o rozhovoru říkala. Utěšoval mě, pak mi řekl, ať si zabalím věci, že mě do hodiny vyzvedne. Jeho rodiče mi nabídli azyl a když jsem jim řekla o dluhu, co u matky mám, neváhali ani minutu a všechny peníze jí poslali. Zařídili mi u nich doma pokoj, koupili všechno potřebné pro dítě a řekli mi, ať se už o peníze nestarám.
Od té doby bydlím u Adama. Táta mi sem tam zavolá jak se mám a pozve mě na kafe, máma se starala jen o to, jestli chodím do školy a učím se na maturitu. Když se nám narodila holčička, nepřišla se na ni ani podívat. Její chování beru jako obrovskou zradu a rozhodla jsem se, že u mě v životě už nemá místo. Zatím bydlíme stále u Adamových rodičů, ale Adam vedle školy ještě pracuje, abychom se mohli odstěhovat.
Další příběhy ze života →
Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na [email protected].
Související články
