Facebook
Instagram
TikTok
YouTube
Magdaléně přišlo vhod, že po dědovi zdědila pozemek. Chtěla ho co nejrychleji prodat, aby se zbavila dluhů. Pár dní poté ale zjistila, že pozemek měl mnohem větší hodnotu. Magdaléna se na sebe zlobí, protože přišla o miliony.
Děda po sobě zanechal malý byt, který připadl mámě a jejím dvěma bratrům, pár starých knih a jeden pozemek, který odkázal mně. Když jsem byla malá, děda mě na ten pozemek často brával. Nebylo na něm nic atraktivního. Byl zarostlý, bez přívodu vody a elektřiny, a navíc dost daleko od hlavní silnice. „Jednou bude mít cenu milionů,“ říkával děda. Já se jen usmívala a přemýšlela, kdo by o takovou věc mohl stát.
Brala jsem to spíš jako přítěž. Dnes vím, že dědova slova byla prorocká. Už nikdy nezjistím, jestli to tehdy jen tak plácl, nebo si skutečně uvědomoval hodnotu pozemku. Ať už to bylo jakkoliv, mohla jsem díky němu být finančně zajištěná do konce života. Ale nestalo se a já toho hořce lituji...
Myslela jsem, že mám štěstí
Pomáhala jsem mámě zařizovat dědův pohřeb, na své bratry se totiž spolehnout nemohla. Dlouhé roky se nestýkali, ale jakmile šlo o dědictví, najednou se jako zázrakem objevili. Máma to sice neřekla nahlas, ale vím, že ji mrzelo, že byt nezískala jen ona. Starala se o dědu, když na stará kolena onemocněl. Její bratři, které jsem znala jen z fotek, se o něj vůbec nezajímali.
Pozemek ale připadl celý mně. Došlo k tomu zrovna ve chvíli, kdy jsem se potýkala s finančními problémy. Měla jsem dluhy a snila o tom, že se jich konečně zbavím. Žít s takovou zátěží je vyčerpávající. Myslela jsem si, že děda moc dobře věděl, co dělá, když mi ten kus země odkázal.
Neměla jsem v úmyslu na něm stavět, takže prodej byl jedinou variantou. Nečekala jsem žádné závratné peníze. Neměla jsem čas ani znalosti, abych to prodávala sama. Obrátila jsem se proto na realitní kancelář. Makléř mi potvrdil, co jsem si zhruba myslela o hodnotě pozemku. Řekl, že neslibuje zázraky, ale uvidí, co se dá dělat.
Už pár dní poté mi volal, že má zájemce, který je ochoten zaplatit dokonce o sto tisíc víc, než jsem čekala. Nemohla jsem uvěřit svému štěstí. Chtěla jsem mít celou věc co nejrychleji z krku, takže jsem bez váhání souhlasila. Peníze jsem hned použila na splacení dluhů a konečně se mi ulevilo.
Nechala jsem se napálit
Jenže moje radost netrvala dlouho. Nadšeně jsem se „výhodným kšeftem“ pochlubila kamarádce, která se dobře orientuje v realitách. Vytřeštila oči a začala se vyptávat na podrobnosti o pozemku. „Mrzí mě to, ale musím ti něco říct,“ povzdechla si. „Někdo tě pěkně napálil.“
„Co prosím?“ nechápala jsem.
„Ten pozemek má obrovskou hodnotu,“ prohlásila. Pak mi vše podrobně vysvětlila. Parcela leží na trase plánované dálnice, jejíž výstavba je připravovaná už roky. Nejednalo se o oficiální informaci, spíš takové veřejné tajemství. „Kupující moc dobře věděl, o co jde. Až se to všechno spustí, za ten pozemek dostane balík,“ vysvětlila mi.
V tu chvíli mi došlo, že jsem udělala obrovskou chybu. Jenže já to chtěla mít rychle z krku a věřila jsem realitní kanceláři. „Můžu s tím ještě něco dělat?“ zeptala jsem se roztřeseně.
Vzala mě ke svému kamarádovi právníkovi, ale ten řekl, že to nemá smysl. Informace o stavbě dálnice nejsou oficiální, takže s tím nejde nic dělat. Prodala jsem pozemek a tím to končí. Ten, kdo pozemek koupil, na něm zřejmě jednou vydělá miliony.
Stále si to nedokážu odpustit
Pochybuju, že se s tím někdy smířím. Díky těm penězům bych si mohla dovolit odejít ze současné práce, kterou nesnáším. Mohla bych cestovat po světě a užívat si.
Od toho nešťastného prodeje už uplynula nějaká doba. Pozemky v oblasti plánované dálnice odkoupil investor. Kdykoli projíždím kolem, svírá se mi žaludek. Všechno mohlo být jinak. Přemýšlela jsem, co by na to řekl děda. Asi by se zasmál a pronesl něco jako: „Když nevyjde tahle příležitost, tak přijde jiná.“ Jenže taková příležitost už se mi asi nenaskytne.
Můžu si za to sama. Nezjistila jsem si potřebné informace. Jediné pozitivum je, že jsem se zbavila dluhů – ale to je všechno. Máma mi to pořád připomíná a říká, že jsem byla hloupá. Já to ale vím i bez ní. Jenže čas už nelze vrátit zpátky. Říká se, že nemá cenu plakat nad rozlitým mlékem, ale když si představím, co jsem mohla mít, chce se mi brečet...
Další příběhy ze života →
Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na [email protected].
