
Josef má náctiletého syna Pepu, který právě prožívá svůj první románek se spolužačkou Lindou. Josef byl na svého syna značně hrdý, tedy až do momentu, kdy mu oznámil nečekanou novinu.
S manželkou Vilmou máme dvě děti, teprve desetiletého Tobiáše a osmnáctiletého Pepu. Na oba naše syny jsme značně hrdí, jsou to úspěšní sportovci, skvělí studenti a dělají nám jen radost. Tedy, skoro.
Syn si našel první přítelkyni
Před třičtvrtě rokem si Pepa našel svou první přítelkyni. Jmenuje se Linda a je to jeho spolužačka na střední. Je to moc hodná, milá holka a Pepa je pro něj taky prvním přítelem. Byli jsme rádi, že se ti dva dali dohromady. Linda Pepu podporovala v jeho sportu a zároveň mu pomáhala s učením, Pepa ji za to vozil autem, které od nás čerstvě dostal a podobně. Vždy jsme si s Vilmou notovali, jak jsme rádi, že si náš syn sehnal přítelkyni. Měli jsme pocit, že je díky ní takový klidnější a vyrovnanější, nechodí tolik na akce a party s kamarády a věnuje se víc škole a sportu. Zkrátka nás nenapadla jediná negativní věc, kterou by tento mladý pár přinesl.
Jednoho dne se ale všechno změnilo a nám spadly růžové brýle. Linda u nás právě byla na návštěvě, stejně jako skoro každý víkend. My máme velký dům a ona bydlela v malém bytě v pokoji se dvěma sourozenci, nechávali jsme ji tedy u nás trávit spoustu času. Byl večer, Pepa i Linda s námi obvykle večeřeli dole v jídelně, ale toho dne zůstali zavření nahoře v pokoji. Linda se pak s námi akorát přišla rozloučit, vypadala rozhozeně. Byli jsme s manželkou překvapení, že odchází a nezůstane přes noc. Když se po jejím odchodu přišoural Pepa, hned jsme se ho ptali, co se děje.
Jana (29): Půjčila jsem kamarádce peníze na svatební šaty. Ona se ale nevdávala a beze stopy zmizela
Oznámil nám překvapivou zprávu
„Linda vypadala nějaká smutná… co se jí stalo? Proč odešla?“ ptala se hned moje manželka a Pepa očividně ztuhl. Nervózně se posadil k jídelnímu stolu a začal si pohrávat s vidličkou, kterou tam zapomněl jeho bratr.
„Něco jsme zjistili,“ řekl tiše a vypadal očividně vystrašeně, „ale nevím, jestli vám to můžu říct.“
Posadil jsem se vedle něj a konejšivě mu položil ruku na rameno.
„Nám můžeš říct všechno, synu. Co se děje?“ řekl jsem a on na mě zvedl oči, které se očividně leskly slzami.
„Linda zjistila, že je těhotná.“
Moje manželka se zakuckala pitím, které právě pila a mně jako kdyby přestalo bít srdce. To byla rozhodně velká a vůbec ne příjemná novina. Ztěžka jsem se opřel do židle a musel zamrkat.
„A řekla mi, že by si to chtěla nechat, že nechce na potrat,“ pokračoval Pepa a u toho žmoulal příbor, „a poprosila mě, jestli bych se vás nezeptal, jestli se sem může nastěhovat?“
„Nastěhovat? A proč?“ vykulila oči Vilma a já ji doplnil: „Řekla ti, že to dítě chce mít?“
„Bydlí v malém bytě s rodiči a tady by se mimino vychovávalo lépe,“ odpověděl Pepa nejprve na první otázku. „a ano, chce si to nechat. Prý stejně za chvíli odmaturujeme a že jsme dospělí a také máme dobré zázemí.“
Prý se nastěhují k nám domů a budeme je živit
„Jaké zázemí? Vždyť jste skoro děti a oba bydlíte s rodiči,“ pozvedl jsem nechápavě obočí, „ty nemáš ani práci a pokud vím, ona také ne. Nemáte nic.“
„Máme velký dům, sem by se Linda i dítě v pořádku vešli,“ ohradil se Pepa, „vedle mého pokoje je pokoj pro hosty, z toho by se mohl udělat její pokoj.“
„Takže chceš, abychom živili tvou přítelkyni a ještě mimino?“ zeptala se Vilma a Pepa pomalu přikývl.
„Ano. Peněz máme dost, ne?“
„To sice možná ano, ale takhle to rozhodně nefunguje,“ řekl jsem trochu hrubě. Až sebou trhl. „Dítě mají lidé až v momentě, kdy jsou soběstační, mají vlastní bydlení, vlastní příjem… ne, když studují a bydlí u rodičů. Co vás to, proboha, s Lindou vůbec napadlo?“
„Měli byste zvážit, jestli jste na to dítě opravdu připravení,“ podpořila mě Vilma, „myslím si, že toto opravdu není rozumné.“
Doufáme, že si to rozmyslí
A od toho momentu čekáme, jak se Linda rozhodne. Je to už několik týdnů, co se u nás doma neobjevila. Zřejmě jí nepotěšilo, že jsme jí hned neotevřeli dveře a nepřijali jako vlastní. Ale co čekala – máme svých starostí dost a rozhodně se nechceme starat o mimino, které si nepozorností udělal náš syn.
Doufám, že s Pepou naberou rozumu a Linda půjde na potrat. Chápu, že se jí ta možnost možná nelíbí, já ale jinou nevidím. Děti nemohou vychovávat děti a už vůbec ne v našem domě. Jak si to vůbec představují? Že bychom je všechny, jako rodinu, živili? Přijde mi to od nich nesmírně krátkozraké a nezodpovědné. Myslel jsem si, že jsme Pepu vychovali lépe.
Další příběhy ze života
Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie či videa jsou jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na [email protected].




