Facebook
Instagram
Adéla nechtěně otěhotněla a její ženatý přítel na to měl jasný názor - půjde na potrat. Když ji pak sestřička zvala na sál, všechno si rozmyslela. Dítě si nechá i přes nesouhlas „otce“.
Luboš (45) byl ženatý a já tušila, že ho moje těhotenství k smrti vyděsí. Byl pro interrupci a já byla na zhroucení, přesto jsem souhlasila. Chtěla jsem mít vše za sebou, jenže na poslední chvíli jsem si to celé rozmyslela.
Věděla jsem, že se Luboš nikdy nerozvede
Od začátku našeho tajného románku mi Luboš tvrdil, že je u nich doma rozvod „na spadnutí“. Já ale nebyla tak naivní a nečekala žádný happy end. Nějakou dobu jsme to nicméně táhli dál, pak jsem ale zjistila, že jsem těhotná.
Antikoncepce mi nedělala dobře, a tak se musel snažit Lubor, kterému nevyhovovaly kondomy. Ale zjevně nebyl dobře vytrénovaný a já našla na těhotenském testu dvě čárky. Když jsem mu to řekla, málem spadl ze židle. Se slzami v očích mě prosil, abych si „to" nechala vzít a jako důvod uvedl hlavně svou ženu.
„Helena má deprese, jestli ji opustím a ještě budu mít děcko, mohla by na tom být opravdu špatně,“ zapřísahal mě. Bylo mi z něj zle. O Heleně jsem se dávno dozvěděla, že je naprosto v pořádku a on si neustále vymýšlel její duševní potíže. Nicméně bylo třeba jednat.
Chtěla jsem to mít co nejdřív z krku
S takovým přístupem mi nebylo do zpěvu a sama jsem byla na pochybách, zda v dané situaci přivést na svět potomka. Objednala jsem se k doktorovi a ten mi dal termín, kdy měla proběhnout takzvaná revize. Nemohla jsem se dočkat, až budu mít všechno za sebou.
Nikomu jsem nic neřekla, netoužila jsem znát cizí rady a názory. Mrzelo mě, že nemám delší dobu na rozmyšlenou. Dívala jsem se na obrázky, jak velké už by mohlo být embryo, a nechtěla jsem ho nechat dál růst, když mu pak stejně nedám šanci.
Seděla jsem na lůžku v nemocnici a za chvíli na mě měla přijít řada. V pokoji byly další dvě pacientky, se kterými jsme si jen vyměnily ustrašené soustrastné pohledy. Po narkóze se vracely dost rychle „k sobě“, takže jsem se samotného zákroku neobávala. Probíhalo to jako na běžícím páse.
Potrat jsem si na poslední chvíli rozmyslela
Pak volali moje jméno a já se přestala hýbat. Sestra si pro mě došla a spatřila mě v slzách. Řekla mi, že děti jsou to nejkrásnější, co nás může potkat – ať už šlo původně o plán, nebo ne. Za moment jsem odcházela z kliniky a v hlavě si plánovala rozchod s Lubošem. Ten se nedozvěděl, že si dítě nechávám.
Když nad tím zpětně přemýšlím, nedokážu si bez dcerky představit život. Stačilo tak málo a vše by bylo jinak. Je mi jedno, jestli se o ní jednou Luboš dozví, v rodném listě uveden není a já od něho nic nežádám. Ne každý s mým postojem souhlasí, táta třeba tvrdí, že by o svém děcku měl chlap aspoň vědět. Ale já znám Lubošovo stanovisko a to mi stačí.
Další příběhy ze života →
Leona Machálková touží po nové lásce: O deset let mladšího bych zvládla, chci ještě něco zažít
Leona Machálková touží po nové lásce: O deset let mladšího bych zvládla, chci ještě něco zažít
Související články
