Katarína (43): V práci mě obvinili ze zpronevěry několika tisíc. Kam se poděly, mi po 10 letech řekla bývalá kolegyně

Práce v obecní knihovně pro mě byla splněný sen. Milovala jsem knihy, znala jsem většinu čtenářů jménem a připadalo mi, že dělám něco smysluplného. Navíc jsem nemusela jezdit za prací až do města jako všichni ostatní. Bylo to klidné místo, kde se všichni znali a důvěřovali si.

Ilona (42): Po sérii neúspěšných vztahů jsem se ponořila do těch fiktivních. A teď podle nich randím

Obvinili mě ze zpronevěry několika tisíc

Jedno pondělí jsem přišla do práce a vedoucí si mě zavolala k sobě. V kase chybělo několik tisíc korun z fondu na nové knihy. Nejdřív jsem nechápala, co se děje. Nikdo jiný kromě mě a mé kolegyně k penězům přístup neměl. Policie přišla hned odpoledne. Ptali se, kde jsem byla o víkendu a proč jsem nechala klíč v kanceláři.

Hned jsem jim řekla, že jsem nic nevzala, jenže všechno ukazovalo na mě. Nejvíc mě ranilo, že moje nejlepší kamarádka a kolegyně u všeho seděla a jen tiše přikyvovala. Myslela jsem, že mě podpoří. Místo toho potvrdila, že jsem byla poslední, kdo se do systému přihlašoval, a nejspíš poslední, kdo sahal do kasy.

Bylo to jako zlý sen. Nikdo mě nesoudil, nakonec šlo jen o pár tisíc, ale o práci jsem přišla a ve vesnici se o tom mluvilo měsíce. Lidé se za mnou otáčeli na ulici, část přátel se mi přestala ozývat. Nastoupila jsem do nové práce v jiném městě a snažila se to neřešit, ale uvnitř mě to pořád hlodalo.

Jeremiáš (26): Mým známým psal z mého účtu neznámý člověk. Dodnes nevím, kdo to byl

Bývalá kolegyně se mi po deseti letech přiznala

Uteklo deset let. Na svatbě společné známé jsem náhodu potkala bývalou kolegyni. Byla uvolněná, trochu opilá, a najednou začala vyprávět, jak si kdysi „pomohla“ z knihovního fondu, protože měla dluhy. „Já vím, že je to hrozný, ale mně se ti tak ulevilo, když to padlo na tebe. Tys z toho nakonec elegantně vybruslila,“ řekla jakoby nic.

V tu chvíli se mi vrátily všechny ty pohledy, šeptání a ztracená důvěra. Ona u toho tenkrát byla, když mě odváželi na výslech, a nic neřekla. Prostě se jen dívala.

A nejhorší bylo, že už to teď nemělo žádný význam. Co bych s tou informací vůbec dělala? Začala bych roztrubovat po okolí, že to, co se stalo před deseti lety, jsem neudělala já, ale ona? Že se mi přiznala? Nikdo by mi nevěřil. Nechala jsem to tedy být, ale vztek na ni mám pořád.

Další příběhy ze života →

Pavlína (48): Manžel začal drasticky hubnout. Nejprve jsem tomu tleskala, ale pak se ukázalo, že je všechno jinak