Lucie (38): Na dovolenou na Kanárech jsme si vzali půjčku. Domů jsem se vrátila s manželem v rakvi

„Uděláme konečně něco jen pro sebe,“ řekl mi jednoho dne můj manžel Jindřich. Jeho spontánnost mě překvapila – v celé rodině byl považovaný za největšího pragmatika. A teď najednou přišel s nápadem vyrazit na Kanáry, a to i za cenu půjčky. Bylo to dost peněz za týden dovolené, ale nakonec mě strhnul svým nadšením. Budu si to vyčítat do konce života...

Mohlo by Vás zajímat:

Romana (49): Po smrti manžela bych měla cítit smutek, ale místo toho se dostavila úleva

Měli jsme před sebou dovolenou

Kvůli každodenním starostem jsme na sebe sotva měli čas. Vždycky bylo něco důležitějšího – péče o Jindřichovu nemocnou maminku, práce, děti... Všechno, co se týkalo jen nás dvou, neustále sklouzávalo na konec nikdy nekončícího seznamu povinností. Ani na páteční film, na který jsme se pár dní těšili, jsme se nezmohli – usínali jsme vyčerpáním.

Rande a romantické chvilky jsme odkládali na „až bude čas“. Jenže ten nikdy nepřišel. Přesto jsme se milovali a věřili, že jednou bude líp. Jindřich mě přesvědčoval, že si Kanáry zasloužíme. A že pokud to budeme pořád odkládat, nevyjde to nikdy. Věděla jsem, že má pravdu, ale dnes bych dala cokoliv, abych se mohla vrátit v čase a rozhodnout se jinak...

Děti tehdy zůstaly u mých rodičů a nebyly nadšené, že jedeme bez nich. „A kde vám bude líp než u babičky s dědou?“ snažila jsem se je rozveselit.

Mohlo by Vás zajímat:

Anežka (57): Po smrti manžela mi rodina dává najevo, že už nemůžu být šťastná

Kanáry byly jako sen

Na letiště nás vezl táta. Letěli jsme brzy ráno. Jindřich měl výbornou náladu a s úsměvem si dělal legraci z mého strachu z turbulencí. „Miláčku, jsem s tebou – co by se ti mohlo stát?“ řekl a políbil mě. Kamarádky se často divily, že se ke mně i po deseti letech manželství chová tak něžně. Nikdy jsem nezapochybovala, že jsem si vzala toho pravého. Jindřich byl láskou mého života. Dodnes mi dělá problém o něm mluvit v minulém čase. Možná se to nikdy nenaučím.

Kanáry nás okouzlily. Z okna hotelového apartmá jsme měli nádherný výhled na oceán – nemohla jsem se ho nabažit. Hotel, za který jsme dali opravdu hodně peněz, byl úžasný: prostorné pokoje, krásné detaily, neuvěřitelný komfort. Přestala jsem litovat půjčky. Jindřich mě uklidňoval, že to bez problému zvládneme splácet.

První čtyři dny byly jako sen. Nádherná pláž, dechberoucí západy slunce, výborné jídlo, sladké nicnedělání – úplně jsem zapomněla, jaké to je, nemuset se o nic starat. Žádné vaření, žádný úklid, žádné dětské rozmary, žádný stres z práce, zkrátka dokonalý restart pro unavenou hlavu. Byla jsem přesvědčená, že nás tahle dovolená ještě víc sblíží. Jenže osud měl jiné plány...

Mohlo by Vás zajímat:

Dagmar (60): Po smrti manžela jsem byla ráda, že se ke mně nastěhoval syn. Teď chci, aby odešel

Ráj se změnil v peklo

Pátý den Jindřich navrhl výlet do oblasti u hory Teide. Chtěl vidět sopku. Já moc nadšená nebyla – raději bych zůstala v hotelu nebo na pláži. „Pojď se mnou,“ přemlouval mě. „Bude se ti tam líbit.“

Dodnes si to vyčítám. Možná kdybych zůstala, nic by se nestalo. Výlet byl s průvodcem. Trasa byla náročná a slunce nemilosrdně pálilo. Jindřich se zadýchal a řekl, že si potřebuje na chvilku odpočinout. „Jděte napřed,“ mávnul rukou. „Dohoním vás.“

Jenže nás nedohonil. Měla jsem z toho špatný pocit a vrátila jsem se. Co se stalo pak, mám jako v mlze. Policie, záchranáři, masáž srdce, panika, strach, slzy... Lékař říkal, že dělal, co mohl, a že je mu to líto. Jindřich měl infarkt. Je to vzácné u člověka bez zdravotních potíží, ale stát se to může. Někdo mě objal, jiný člověk mi podal vodu. Nedocházelo mi, co se děje. „Jak to myslíte, že umřel?“ šeptala jsem.

Ještě mu nebylo ani čtyřicet. Připadalo mi to jako špatný vtip. Pár hodin předtím jsme spolu snídali a říkal mi, jak moc mě miluje. A teď je pryč? Jen tak? Co řeknu dětem? Hlavou mi vířily stovky myšlenek. Byla jsem otupělá a zoufale jsem si přála, aby to byl jen zlý sen. Nechtěla jsem věřit, že je to skutečnost.

Mohlo by Vás zajímat:

Aneta (37): Tchyně, tchán a dokonce i moji rodiče chtějí, abych po smrti manžela už jen truchlila

Byla jsem na dně

Papírování nebralo konce. Tuny formulářů, desítky telefonátů – jen abych mohla dostat Jindřichovo tělo zpátky do Čech. Přestala jsem počítat náklady, už to bylo jedno. Byla jsem zničená. Úplně zlomená. Co mě to napadlo, že jsem kývla na tu dovolenou?

Když jsem konečně přivezla Jindřicha domů, postaral se o nás jeho bratr. Děti sice věděly, co se stalo, ale stejně se pořád ptaly, kde je táta. A mě při každé otázce bolelo srdce. Netuším, jak jsem přežila pohřeb – asi jen díky silným práškům na uklidnění. Bez nich bych to nezvládla. Deset krásných let... a najednou takový konec. Tehdy jsem vůbec nevěřila, že se z toho někdy vzpamatuju.

Dnes, rok po Jindřichově smrti, to není o moc snazší, i když bolest už není tak velká. V mnoha ohledech se pořád učím znovu žít. Je to obrovská výzva a někdy mám chuť to vzdát. Ale pak se podívám na naše děti – a najdu v sobě sílu jít dál. Věřím, že se na nás Jindřich dívá z nebe. S tou ztrátou se nejde smířit, ale aspoň už se neobviňuju. Hodně mi pomohla terapie, na kterou mě přemluvila švagrová. Rodina se snaží, jak může, a já jsem za to neskonale vděčná...

Další příběhy ze života →

Mohlo by Vás zajímat:

Monika (42): Po smrti manžela jsem nedokázala žít dál. Na nohy mě postavila máma

Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na [email protected].