Facebook
Instagram
Když Anežce umíral manžel, měl jedno přání. Chtěl, aby po jeho smrti nezůstala sama a aby žila naplno dál. Přál jí štěstí. Ona se rozhodla toto přání splnit, což nese nelibě zbytek rodiny. A to především tchyně, která si myslí, že vdova by měla truchlit do konce života.
Podle svého okolí se mám cítit zle za to, že chci po smrti manžela ještě žít. Rudolf zemřel před dvěma lety. Když s někým žijete tak dlouho jako my dva, je jasné, že vás smrt toho druhého srazí na kolena. Já se rozhodla ještě žít. To ale nelibě nese moje rodina a blízké okolí. Mám pocit, že se nesmím ani usmát.
Manžel mi před smrtí řekl, abych žila dál
S Rudolfem jsme měli pohodové manželství. Náš vztah celé ty roky doprovázela láska a pochopení. Měli jsme k sobě vážně blízko. V jeho očích jsem byla jedinou ženou, kterou miloval. Já to měla ve vztahu k němu stejně. Podařilo se nám vybudovat i stabilní rodinu se dvěma syny. Karel (29) a Tomáš (25) jsou dnes to jediné, co mi po manželovi zbylo.
Rudolf totiž před dvěma lety zemřel. Byl vážně nemocný a léčba nebyla úspěšná. Postupně jsem se připravovala na to, že zemře. Věděl to i on. Mluvili jsme spolu otevřeně. Rudolf měl jedno přání. „Až umřu, ty musíš žít dál. Někoho si najdi a buď šťastná," řekl mi na smrtelné posteli. Věděla jsem, že to nejsou jen prázdná slova. Myslel to vážně.
Nechtěl, abych nad jeho odchodem truchlila. Když umřel, rozhodla jsem se jeho slova naplnit. Nebylo to samozřejmě hned. Zhruba půl roku jsem se stavěla znovu na nohy. Věnovala jsem se hodně práci a našemu domečku. Když prvotní smutek pominul, pocítila jsem, že chci ještě žít. Kolem mě se už v té době motal Bohdan (63), který o mě stál.
Tchyně mi řekla, že už nesmím být nikdy šťastná
Začala jsem se s ním scházet. Ze začátku o nic nešlo. Zkrátka jsme spolu chodili do divadla nebo na skleničku. Nebylo kam spěchat. Já jen měla vnitřní potřebu nebýt sama. Při jednom takovém setkání s Bohdanem jsme potkali moji tchyni Ludmilu. Ona si nikdy nebrala servítky. Na ulici mě sjela jako malou holku.
„Tak to jsi moc dlouho netruchlila," řekla, když mě viděla s jiným mužem. „Co by tomu nebožtík Rudolf asi řekl? Že se po jeho smrti hned taháš s nějakým chlapem," lámala nade mnou ruce. „Zítra se u mě stav, musíme si promluvit," nakázala mi. Bylo mi před Bohdanem víc než trapně.
Druhý den jsem si vyslechla nemilá slova. Už ve dveřích mi dala přednášku. „Ty jsi teď vdova, pokud ti to nedošlo. Jak se můžeš hned s někým tahat? Děláš nám akorát ostudu," vyčítala mi. „A já už nesmím být nikdy šťastná?" vrátila jsem úder. „O čem to mluvíš? Jaké štěstí? To jsi měla v mém synovi a ten se teď kvůli tobě obrací v hrobě," procedila mezi zuby.
Já jen plním manželovo poslední přání
Neváhala a hned to zavolala synům, kteří o mém novém vztahu nevěděli. Hned se mi snažili oba domluvit. „Mami, já vím, že nechceš být sama, ale není to vážně brzo? Co táta?" zkoušeli to po dobrém. „Táta si to takhle přál," přiznala jsem otcovo poslední přání. Kluci mi ale nevěří, to samé tchyně.
Ta si přeje, abych chodila v černém a nejlépe, abych se ani neusmívala. Ona mé chování považuje za neúctu k jejímu synovi. Nechápe, že mám právo být šťastná. Nezbývá mi nic jiného, než riskovat a dál se snažit žít. A to i za tu cenu, že to moje rodina nepochopí. Já ale žiji s vědomím, že plním manželovo přání.
Další příběhy ze života →
Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na redakce@lifee.cz.
