Davida Prachaře zlobí dospívání téměř 18letého syna Františka: Kdybych měl takových všech pět dětí, asi to nedám

Herec David Prachař (66) aktuálně žije svou rolí režiséra nové inscenace Dědictví, kterou bude od 15. února příštího roku uvádět Divadlo Verze. Práce na představení z jiné než herecké perspektivy je pro něj příjemnou změnou, ale cítí ji zároveň jako závazek vůči svým šesti hercům. Dědictví bude humornou formou sledovat rodinné vztahy právě ve chvíli, kdy půjde o „porcování“ pozůstalosti.

Sám Prachař se jako pětinásobný otec teprve oklepává z puberty svých dětí, byť u toho nejmladšího, Františka (17), ještě stále doznívá. „Franta má takovou divočejší pubertu. Ale vlastně - vlastně takovou tu klukovskou. Prostě zlobí. Takže zlobí, a je to tak, že některé okamžiky jsou pro naši rodinu energeticky náročné. Ale je to pořád v rámci rodiny. Já jsem mluvil hlavně o tom, že kdybych měl takových všech pět dětí, tak to asi nedám,“ říká v našem rozhovoru upřímně. Poslal někdy na své děti, když zlobily, čerta s Mikulášem?

Padesátnice Linda Rybová vypadá jako sestra svých dětí: Syn i dcery už kráčí v uměleckých stopách rodičů

Pět dětí Davida Prachaře a všichni umělci

Vaše děti už vídáme hrát například v seriálech. Jak moc je to pro vás osobní věc? Podporujete je v tom? Nezakazoval jste jim to herectví, aby se nepouštěli do stejných vod?
Já jsem nikdy nikomu nic nezakazoval. To je myslím základ. Lidé nemají mít představu o tom, že když by něco chtěli v životě dělat, že to dokážou i jejich děti. To je omyl a nic jsem jim neříkal.

Ale když se člověk s těmi dětmi dlouhodobě baví doma... ostatně, holkám už je přes dvacet. Frantovi bude osmnáct, Mariáně je přes třicet a Kubíčkovi přes čtyřicet. Mám takovej hezkej rozptyl. Ale když se s nimi člověk baví a komunikuje s nimi, tak už prostě zjistíte, že nějaký pohled na věc nebo vkus mají ti lidé společný. Takže děti tohle celkem vědí, ty se orientují dobře.

Předpokládám ale, že každý z nich bude také jiná osobnost
Ano, určitě.

A každého z nich to herectví trošku jinak semele.
To určitě. Tak Róza je spíš výtvarně nadaná. Josefína se původně profilovala tanečně, ale teď hraje a chce dělat zkoušky na scenáristiku na FAMU. Má ten záběr hodně rozstřelený. František je na konzervatoři. Takhle to je.

Vidíte tam v nich nějakou podobu v souvislosti s vaším herectvím a kariérou?
Ani to tak nezkoumám. Abych byl úplně upřímný, tak jsem viděl Ratolesti, kde si zahrála Josefínka, ale že bych to tak strašně zkoumal, to ne. Nesleduji to po stránce herecké, ale je třeba pravda, že když najdu nějakou starou fotku, tak prostě opravdu vidím, že František vypadá jako já - je mi hodně podobný. I když to teď nevypadá, ale v určitém věku nebo z určitého úhlu pohledu to člověk zkrátka vidí.

V talkshow 7 pádů Honzy Dědka jste si postěžoval na Františkovu pubertu. Jak moc vám ovlivňuje život. To stále platí?
Jo, Franta má takovou divočejší pubertu. Ale vlastně - vlastně takovou tu klukovskou. Prostě zlobí. Takže zlobí, a je to tak, že některé okamžiky jsou pro naši rodinu energeticky náročné. Ale je to pořád v rámci rodiny. Já jsem mluvil hlavně o tom, že kdybych měl takových všech pět dětí, tak to asi nedám. Protože tohle opravdu vyžaduje hroznou energii, soustředění, a takové dítě samo o sobě také vyžaduje nějakou péči.

Takže holčičky byly klidnější.
Ano. Když měly pubertu. Tam se to projevovalo jinak. Ale takovéhle to skutečně nebylo.

S příchodem adventu řešíme na Lifee i otázku, zda děti strašit čertem. Pátého prosince chodí Mikuláš a mnoho rodičů to využívalo k jistým výchovným opatřením. Jiní dnes tvrdí, že z toho mají děti trauma.
No, Josefínka má z toho trauma do dnes. Jednou v Lečici prostě přišel čert s pytlem. My jsme mu moc nebránili a on se po ní sápal a chtěl si jí dát do toho pytle. A já si dones pamatuju, že dostala takový ten záchvat, kdy nemohla dýchat. To jsme se pak už lekli. Takže ona si na to dodnes vzpomíná, už je jí přes dvacet a ty čerty prostě nesnáší.

Takže já si myslím, že je to zábava pro rodiče, když se na to dívají. Ale pro ty děti je to nějaký životní zážitek, většinou si to pamatují celý život, a proto by se to nemělo přehánět. Rodiče by vždycky měli být ochránci a děti nemají mít pocit, že jsou vrženy před čerta. Tak na to pozor!

Anorexii jsem neměla. Můj problém se nazýval ortorexie, byla jsem posedlá i vážením okurek, říká Mariana Prachařová

David Prachař v roli režiséra: Herce nechci do ničeho nutit

Pojďme k tomu, čím se aktuálně zabýváte. Proč jste se rozhodli nazkoušet právě hru Dědictví?
No, je to tak, že těch současných kvalitních her není moc. A my se pohybujeme na takové hraně inteligentnějšího mainstreamu. To znamená - snažíme se vybírat texty tak, abychom mohli jezdit i na zájezdy mimo Prahu a hrát v Praze. A je pro nás strašně důležité, aby bylo vyprodáno, protože z těch peněz jako divadlo žijeme a nemáme žádné dotace. Takže musíme, ale nechceme jít pod nějakou svoji úroveň - a tu naši laťku jsme si nasadili docela vysoko.

Snažíme se hledat texty, který jsou i kontroverznější, a toto je jeden z nich. A právě chceme vyzkoušet, jak bude Dědictví fungovat třeba v Prachaticích nebo v Táboře, obecně na zájezdech, protože divadelní diváci v městech mimo Prahu jsou přece jen zvyklí na trošku jiný standard. Divadlo slouží spíš jako zábava nebo nahrazuje nějaký společenský život, což znamená, že diváci od divadla očekávají, že se nemusí moc namáhat.

Chápu, trošku jsme zpohodlněli.
Ano. A my se tohle snažíme trošku narušit.

Není to poprvé, co se objevujete v roli režiséra. V čem vám to přináší radost jako herci, když můžete pracovat z druhé strany?
Protože čtyřicet pět let to dělám z jiné strany, tak to vždycky po čase toužím zase vyzkoušet z té druhé. A za svůj život jsem zažil asi třicet nebo čtyřicet režisérů, takže velkou škálu. Ti režiséři se nikdy navzájem nevidí, jak pracují, ale herec to vidí. Já to vidím dlouhé roky a vždycky se snažím něco si o té profesi myslet. Ale to, co si člověk myslí, celkem není tak důležité, jako že spíš když si to sám zkusí - jedině tak se teprve o té profesi něco dozví. Proto mě baví to takhle střídat a být na hraně herce a režiséra. A střídat to je hrozně příjemný.

Jak k hercům přistupujete z povahy toho, že jste přátelé? Je zde třeba paní Vlasta Peterková nebo David Matásek. Není to trošičku kontraproduktivní?
Není, protože já ke každému přistupuju zvlášť. Každý člověk je bytost a já se snažím některé jejich fyzické nebo psychologické parametry nenarušovat svou přílišnou aktivitou - že bych ty lidi ničil, že bych je psychicky deprimoval nebo že bych chtěl po nich něco, co v nich není. Abych je nenásilnil. A ta hrana toho nenásilnění a toho, co já chci, ta je velmi, velmi jemná, a na tu si člověk musí dát pozor.

Ve hře Dědictví máte i mladší herce, například Sarah Haváčovou. Jaká je pro vás práce s nimi? Jsou ti mladší herci už v něčem jiní? Sám máte pět umělecky nadaných dětí, tak předpokládám, že do toho dobře vidíte a můžete srovnávat.
Jo, ale u těch dobrých herců ten rozdíl není zas tak velký. Tedy za předpokladu, že je někdo dobrej a není blbej, není zdementnělej nebo nepodléhá nějakým stařeckým představám, že za nás to divadlo bylo lepší, než je teď - což je mimo jiné právě případ skvělé Vlasty Peterkové.

Takže když se Vlasta Peterková baví se Sárou, tak jsou to dvě rovnocenné ženy ve stejném věku. Tam není žádný problém... A vybírám si samozřejmě lidi, u kterých předpokládám nějaký druh empatie, že něco umí, že jsou to dobří herci, protože na tom se jedině dá stavět. Když člověk pracuje s blbými herci, tak to moc neposune ani jeho, ani ty herce. A tak jsem se snažil přemluvit Jirku Panznera - a dopadlo to dobře. Jana Teplého, s tím jsem také chtěl moc dělat, a Sáru Haváčovou. S Janou Janěkovou se znám, stejně jako s Vlastou Peterkovu a Davidem Matáskem. Takže to máme tři a tři.

Je to takový hezký mix starší a nové generace herců.
Tři starší a tři noví.

Když potom všechna ta práce skončí a představení žije vlastním životem, chodíte se ještě dívat kvůli připomínkám?
Chodím, chodit budu, a budu jezdit i na zájezdy. Pakliže budu moci a termínově mi to vyjde, tak bych strašně rád jezdil. Není ani tak důležité mít připomínky, ale být přítomný mezi těmi lidmi. Být stále v té věci je pro mě důležité a určující.

Na fotografie Davida Prachaře a všech pět jeho dětí se můžete podívat v naší fotogalerii.

Galerie Davida Prachaře zlobí dospívání téměř 18letého syna Františka: Kdybych měl takových všech pět dětí, asi to nedám

+ 10 fotek + 11 fotek